| Datum: | 25.11.1996 |
| Autor: | Josef Eichler |
| Název: | Křesťanství a ekologie |
| Typ textu: | text |
Emauzský klášter Praha dne 5.10.1996. Pořádala Česká křesťanská akademie. Účast cca 40 (teologové Heller, Mádr, Nečas; novináři p.Valeská Svobodná Evropa; st. správa a politika Ambrozek, Musil, Lepeška; školství Bednář, Beneš, Bozková, Zahálka, Moldán; specialisté různých oborů např. Dejmal, Trpák, Dostálek, Klener, Němcová atd). Z pozvaných nepřišli např. doc Halík, biskup Radkovský, doc Librová, prof Kohák, dr Hejdánek, páteři Vacek, Jandourek, Kubant, Skoblík aj. - škoda
propojení pohledu víry a vědy v oblasti ekologie, formulace základních postojů a příprava konkrétní osnovy celostátní konference na toto téma s účastí širší veřejnosti v ekumenickém duchu - leden 1997 ?
Pracovní skupiny by k sobě připojily další odborníky a později i laiky.
Ekologie - nauka o vzájemných vztazích mezi organismy - rostlinami i živočichy - a jejich vztahu k prostředí. Poznání základních ekologických principů a zákonitostí je nezbytné pro zachování přírodní rovnováhy, nutné pro trvalou existenci zdravé a produkční krajiny. Pod pojmem sociální ekologie je chápán komplex hledisek zachování životního prostředí člověka.
Životní prostředí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organizmů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půdy, organizmy, ekosystémy a energie.
Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.
Lidská společnost prošla explozí vědeckých poznatků a technického rozvoje, které nebyly provázeny duchovním a morálním růstem. Naopak silně vzrostla atheisace, pokles morálního povědomí, odpovědnosti. Změnily se základní hodnotové stupnice. Vztah k životnímu prostředí, ve kterém žijeme a které máme dál předat následujícím pokolením a které při tom svou činností poškozujeme až po samou mez životaschopnosti, je dnes klíčovou celosvětovou otázkou přežití většiny rostlin a živočichů, ale i otázkou přežití lidstva jako kulturní společnosti.
Ekologická krize ve smyslu aktuálního a reálného ohrožení Země jako prostředí pro život je nepopiratelnou skutečností. Je globální, její hrozící následky jsou celoplanetární, dlouhodobé a nevratné. Z věcného hlediska jde o tři základní ekologické hrozby : vyčerpání přírodních zdrojů, zněčistění životního prostředí a ohrožení života (nejen lidského). V současnosti je to s potřebou celosvětového míru a řešením potřeb třetího světa nejzávažnějším světovým problémem, přičemž je zřejmé, že tyto tři problémy jsou navzájem provázány. Izolované řešení každého z nich není nadějné, pokud není v souladu s řešením ostatních. V řešení těchto problémů mohou významně pomoct křesťanské církve. Nejenže pečují o duchovní růst člověka, ale také i o jeho výchovu. Součástí této výchovy musí být i výchova k zodpovědnosti a zodpovědnému přístupu k životu. Ten se musí projevit i v otázkách šetrného vztahu a zacházení s přírodními hodnotami, vztahem k životnímu prostředí a v neposlední míře úctou k životu a Božímu stvoření.
Při diskuzích na ekologická témata se vyhraňují dvě krajní skupiny, které mají upřímnou snahu ale nedovedou vést užitečný dialog. Jejich postoje nejsou často věrohodné.
První skupina akcentuje totálním způsobem přírodu před antropocentrickým pojetím světa. Člověk je pouhou součástí přírody rovnocennou ostatním složkám. Militantní křídlo hlásá celkový odklon od civilizace a návrat k přírodnímu životu před průmyslovou érou. Důraz kladou na rovnováhu života s přírodou. Člověk je škůdce.
Druhá skupina zdůrazňuje roli technického pokroku a nových nadějných ekologicky čistých a šetrných technologií. Moderní technika, která zdevastovala přírodu a životní prostředí, bude schopna zjednat nápravu, vynaloží-li se v tomto směru odpovídající technické a organizační úsilí, vyžadující ovšem i případná omezení nadbytečného pohodlí. Důraz se klade na antropocentrické pojetí které nekonzervuje přírodu, ale vytváří nové humanizované prostředí, které by mělo přírodu šetřit a pečovat o ni všude, kde to není na překážku specificky lidsky důstojnému životu.
Obě pojetí mají kladné rysy, ale i spoustu základních nedostatků a jednostranností. První skupině lze především vytýkat morální postoj, který by se při jejich představách života projevil především obrovskou dětskou úmrtností a nemocností. Druhá skupina často redukuje problém na čistotu nových technologií, přičemž i tzv. čisté technologie mohou neúměrně čerpat přírodní zdroje a vést k neúměrné zátěži životního prostředí. Porovnáním kladů a záporů obou přístupů vidíme, že ani jeden z nich nelze absolutizovat, ale že je nutné nalézt zlatou střední cestu
Křesťanské chápání světa má, překvapivě, také dva aspekty, které formálně připomínají dvě právě zmíněná, ve vyhraněné formě, neslučitelná stanoviska, ale pohybují se v jiné obsahové rovině. První z nich je úcta ke všemu živému i k celé přírodě jako dílu Boha tvůrce. Druhé představuje antropocentrické zdůraznění člověka jako jedinečného Božího obrazu, nadaného odpovědností za celou zemi. I zde je prostor pro vznik názorového napětí. Křesťanský princip všeobjímající Boží lásky ke všemu stvoření, která hledá své naplnění, spolu se specificky lidskou odpovědností, nabízí pomoc v hledání rovnováhy, těžiště. Řešení inspirujícího napětí mezi dvěma zmíněnými aspekty křesťanského ekologického pohledu na svět lze chápat jako model přispívající k nalezení rovnováhy v širokém spektru obecných ekologických přístupů. S trochou nadhledu můžeme obecné sekulární ekologické přístupy označit jako horizontálu vedenou zleva doprava, zatímco spojnice uvedených dvou křesťanských aspektů vytváří vertikálu. Podaří-li se nám tuto horizontálu a vertikálu umístit do jedné roviny, pak již nebude tak obtížné nalézt jejich průsečík, těžiště, řešení problému.
Současné zdroje ohrožení - vše negativní trvá v rostoucí míře, navíc jako rizikový faktor přistupují povýživa, genové manipulace a genetické biotechnologie, nevhodná likvidace uhynulých zvířat (krmné moučky - nemoc šílených krav, Creuzfeld-Jacobs), prieny - AIDS, narušení imunitních systémů značné části populace, atd.
Kulturní a civilizační vztahy člověka k životnímu prostru jsou dnes rozbíjeny i přes jejich přetrvávající mimořádnou etickou, emoční a institucionálně legislativní sílu. Životní prostor přestává být hereditárním a místem ztotožnění a osvojení jedince. Nastává odcizení. Liberalismus vytlačuje posvátno a vše, hmotné i nehmotné včetně člověka samého, mění na zboží. V průmyslovém světě převládá utilita. Vlastní člověku je již jen majetkově držená část. Prostor již člověku nepatří, proto mu nic po něm není a nestará se o něj, nanejvýš z něj hodlá co nejvíc vytěžit. Kořistnicky, sobecky, bezohledně. Starost o prostor je motivována pouze mocensky a utilitárně, ne již jako starost o bytí, ochranu tradice a kultury.
Tento stav je současným stavem západní civilizace. Přestože se projevuje zejména v oblasti megapolí a vysoce urbanizovaných území, přesto není bez vlivu ani na oblasti, kde se dosud uchovávají zbytky jiného chápání světa a z něj plynoucího životního stylu.
ekologie - mnohoznačný pojem, měl by se upřesnit. Nejde o nějakou "křesťanskou" ekologii. Sociální a ekologické jsou dvě svázané věci - zakotvit v Bohu. Ekologická krize je především krizí lidského bytí ve světě, lidského obcování se světem.
vědecká - enviromentální vědy - nemohou splnit svoje poslání bez integrace morální a ekonomické stránky pohledu
technická - dvě krajnosti : za všechno může technika verzus technika všechno vyřeší. Objektivně nutno uznat, že vedle technologií vysloveně škodlivých se rychle rozvíjejí i technologie šetrné a technologie budoucnosti, které mohou významně přispět ke zlepšení situace : zpracování odpadů a recyklace, čistírny, elektronika, sdělovací technika a informatika se svými kladnými možnostmi, ekologicky šetrné výrobky (např. bezrozpouštědlové technologie atd). Je nutná zásadní civilizační reorientace. Nelze se vrátit k technologiím dob minulých. Příliš jsou narušeny autoregulační přírodní vazby, příliš se zvýšil počet obyvatel. Jenže jenom moderní ekologická technika nestačí.
energetika - v současnosti roční spotřeba 280 miliard kWh=35 mil.tun kamenného uhlí, roční nárůst spotřeby primární energie 2-5 % (z 80 % spalování uhlí a ropy - při současném tempu vyčerpání stávajících zdrojů do 30 let); emise CO2, pevných částic, kovů, stopových prvků, radioaktivní zamoření, skleníkový efekt - řešení : intenzivní omezení spotřeby (technologie výroby, vyšší kilogramové výkony, racionalizace dopravy), nástup solárních a nukleárních zdrojů (rozumná likvidace nukleárního potenciálu - radiační ochrana, etická hlediska vojenských a technologických aplikací), využívání obnovitelných zdrojů
doprava -člověk uvádí ročně do pohybu cca 30 mld t látek (mimo osobní přepravy) - spotřeba enrgetických zdrojů, zabírání zemědělské půdy, zátěž životního prostředí, neekonomická přeprava materiálu i lidí. Automobilová doprava - ročně vyrobeno 35 mil. aut (spotřeba celé třetiny světové produkce kovů, gumárenská výroba ze 75 % pro auta) - cca 600 mil aut, životnost 14 let. Převést na železniční a lodní dopravu. Úloha státu, resp. nadstátní. Hromadná doprava, zejména městská a příměstská. Snižování dopravní náročnosti a pokles mobility obyvatelstva, nižší spotřeba nových aut, motorová paliva z obnovitelných zdrojů (Brazílie 4 mil aut na etylalkohol z třtiny, řepkový olej)
politická - ekologie jako politikum - utilitární, demagogické, oportunistické postoje politiků - klacek na voliče, snaha získat hlasy a dále manipulovat (nejasné pozadí Greenpeace, různých hnutí zelených - infiltrace totalitárních snah a manipulací, fundamentalistická a realistická křídla). Populizmus. Silná pokušení státních zásahů a dirigizmu - ne spravedlivá řešení, ale podpora výrobců. Dnes je ekologická situace nejhorší v postkomunistických zemích a třetím světě. Významné zlepšení ŽP je ve státech, kde vládne pravice a které jsou ekonomicky úspěšné. Tam dávají cca 2 % hrubého národního produktu na péči o ŽP. Významný je důraz na respektování vlastnictví (s právy i povinostmi). Není náhodné, že poškozování ŽP postihuje často objekty bez vlastníků (moře, vody, ovzduší, krajina). Co není ničí, o to není potřeba se starat, je to bezcenné a nanejvýš se to dá drancovat.
politicko - ekonomicko - sociální - jednak je nás moc a není kam utéct - nutná pomoc třetímu světu (také mají právo na lepší životní úroveň, nedávat zbraně, ale vzdělání a moderní technologie, především zemědělské). Problémy demografické a výroba potravin (deficity výroby potravin a nezávadné pitné vody, mnoho mil lidí nedostatek, ročně umírá min. 250 mil lidí hladem nebo na přímé následky dlouhodobé podvýživy) (FAO). Automatizmus trhu není schopen vyřešit ekologické problémy již z principu maximalizace zisků. Koncepce trvale udržitelného rozvoje, ne trvale ekonomického rozvoje. Trvale udržitelný rozvoj nahradit trvale udržitelným životem. Něco to bude stát - daně a cenová politika, dotace. Politika je jedním z prostředků ochrany ŽP. Proč je levice rychlejší než my? Posun křesťanských demokracií k ekologii a tržnímu hospodářství - politický utilitarizmus a oportunizmus. Neumíme hrát svou roli. Konference v Riu - v ohnisku jsou lidé, církve zklamaly.
mezinárodní - zde je nutný zásah státních i nadstátních orgánů a koordinované úsilí o globální a spravedlivé řešení - viz evropské charty o životním prostředí a zdraví (Frankfurt 1989, Helsinky 1994), konference OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio 1992) -
- nesmírně složitý problém bez jednoduchého řešení. Nutno řešit komplexně.
V Bibli nacházíme mnohou inspiraci pro odpovědný a laskavý vztah ke všemu stvořenému. Bible často mluví o dobrotě a kráse tvorstva, povolaného oslavovat Boha. "Bůh viděl, že všechno co učinil, je velmi dobré" - to není narcistické obdivování svého díla, ale zavazující výpověď o řádu a významu. V Novém zákoně nenacházíme texty, které by explicite hovořily o přírodě. Nelze tvrdit, že by křesťanství mělo od svého počátku hotový návod na řešení ekologického problému. Náboženství je vždy o jednom jediném - o Bohu. Proto křesťané musí vždy hledat odpovědi na aktuální otázky a na základě toho formulovat odpovídající životní styl. Při výkladu Písma by se vedle okamžité připravenosti neměla zanedbávat ani připravenost v dlouhodobé perspektivě (kázání na hoře, panny modré a pošetilé atd). Styl života, ke kterému nás Ježíš nabádá je optimální z hlediska krátkodobé i dlouhodobé perspektivy.
Člověk žije v prostoru, v krajině. Krajina jako prostor života je prostoupena svědectvím přítomnosti Božího řádu. Zároveň je ale i svědectvím o postoji člověka, o tom, zda žije v řádu a z řádu tvoří. Stopy člověka vypovídají jasně nejen o jeho činnosti, ale i o jeho vztahu k tomu, co není sám a co jej přesahuje.
Křesťanství nahradilo prostou pohanskou adoraci přírodě koncepcí péče o Boží stvoření. Sv. Augustin stál před jeho dokonalostí s takovou úctou, že krásu země zařadil mezi důkazy Boží existence. Křesťanům bylo zapovězeno toto stvoření ničit, neměli jej ani opravovat, ani zdokonalovat. Měli o něj pečovat tak, aby království pozemské a sebe v něm přiblížili království nebeskému. Stejný postoj zaujímá řada světců i křesťanských myslitelů minulosti i současnosti.
Starost o svět je v Božím záměru se člověkem zřejmě silně zakotvena. I lidé nevěřící podvědomě hledají stopy Boží přítomnosti v krajině, stojí před přírodou v úžasu a rádi by s ní souzněli, splynuli. Nacházejí v ní různá svědectví a hodnoty které je vedou. Jak se jim učí rozumět, zjišťují, že se od nich něco očekává. Vědí o ohrožení a vyzývají k péči a nápravě znečistěného, pokřiveného a zničeného. K záchraně ohroženého. Jejich očekávání jsou pozitivní a jsou na stáži před zkázou, začínají se orientovat.
Moderní člověk je cizincem v prostoru a krajině kterou obývá. Neumí dobře odlišit svědectví o řádu a neřádu. Bloudí světem a nemá o tom ani tušení, neboť jako ukazatele cesty má pouze materiální statky. Vyvést člověka z tohoto bloudění a přivést jej zpět k Bohu a k péči o jeho stvoření není jen záležitost pastorační. Pro úspěch je potřeba současně s duchovní obrodou měnit i poničenou a pokřivenou materiální skutečnost Bohem stvořeného a námi poničeného světa.
Jan Pavel II. ve svém poselství ke Dni míru 1.1.1990 konstatuje ekologickou krizi jako mravní problém. Při jakémkoliv zásahu do ekosystémů je třeba brát v úvahu jeho důsledky v ostatních oblastech a všeobecné blaho pro dobro budoucích generací. Základní norma, jíž musí respektovat veškerý pokrok, je především úcta k životu a k důstojnosti lidské osoby. Současná společnost nenajde řešení ekologického problému, jestliže vážně nezreviduje svůj způsob života. Nelze zanedbávat ani estetickou hodnotu stvoření. Projevuje se naléhavost nové solidarity. Spravedlivé ekologické rovnováhy nedosáhneme, pokud nebudeme současně řešit chudobu ve světě, nezkonsolidujeme-li mírové vztahy mezi státy, neodstraníme hrozbu válek a chudoby. Je potřeba kordinovaného úsilí při určení příslušných povinností a úkolů jednotlivců, národů, států a mezinárodních společenství. Křesťané by měli vědět, že jejich povinnosti uvnitř stvoření a vůči přírodě a Stvořiteli jsou integrální součástí jejich víry.
Mám svůj úkol od Boha - být a být člověkem co nejlépe. Ale ne sám, sobecky, ale se vším živým, se vším stvořením Božím. Svědomitě plnit přikázání lasky. Sv. František : jsme spolupracovníci Boží a jsme zodpovědni za jeho díla.
- rakouský morální theolog Gunther Virt (Universum č. 6)
Vše závisí především na iniciativě a dobré vůli lidí. V tom jsou konkrétní úkoly nás křesťanů. Každý se musíme na svém poli zapojit. Křesťanský postoj je dán konstitucí 2. vatikánského koncilu "Gaudium et spes" : "Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že každý přispívá k obecnému blahu podle svých schopností a potřeby svých bližních". Tedy nejen potřeb vlastních. Prosme, aby nám k tomu Bůh dal rozum, vůli, sílu a vytrvalost, aby nám požehnal a pomáhal nám.
František z Assisi : Chvalozpěv stvoření
Žalm 104
Mark Twain:
"Přešlapovat na místě je dobré jen v bečce se zelím"
"Nejjistější místo, kde najdete pomocnou ruku, je na konci vaší paže"