Datum:1.6.1998
Autor:Miroslav Kalčic
Název:Jan Stojkovič
Podtitul:z cyklu Zapomenuté osobnosti v dějinách církve
Typ textu:text

Když patnáctiletý Ivan Stojkovič vstupoval coby synek plebejských rodičů do dubrovnického kláštera Bratří kazatelů, netušil jistě nikdo ani on sám jak hluboce se zapíše nejen do dějin husitských Čech ale i celé katolické církve. K takové karieře byl klášter, k němuž přilnul s horoucí láskou bohatou a spolehlivou základnu. Je jisto, že projevil neobyčejné nadání a proto se koncem roku 1413 se dubrovnická republika rozhodla přispět mladému, nadanému mníškovi finančním obnosem, aby mohl odejít na studia. Zahájil je hned příštího roku v Padově, aby je zakončil o 6 let později na Sorboně doktorátem teologie. V Paříži se také poprvé setkal s generálem OP Leonardem Datim z Florencie, který mu až do své smrti v r. 1425 projevoval vpravdě otcovskou přízeň.

Během roku 1417 cestou z vakací do Paříže vyhledal Stojkovič Datiho v Kostnici, kde jeho otcovský přítel trávil 4 roky mimo jiné jako člen komise pro vyšetření Husových bludů. Během pobytu v Kostnici se od něho Stojkovič dozvěděl jakoby první ruky o povaze Husovy pře, jak jí zkušený boloňský inkvizitor Dati rozuměl. Je velmi pravděpodobné, že již tehdy tato záležitost silně upoutala mladého studenta teologie. Nejvíce pak jej zaujala skutečnost, která na Husovi Datimu vadila nejvíce. Že totiž zdůvodňoval svou neposlušnost papeži ve zvláštním písemném traktátu argumentem, že Kristus je jedinou výlučnou hlavou církve.

Zanedlouho po tomto osudovém setkání Stojkovič činí další krok k budoucí karieře odpůrce husitství. Na přímluvu svého generála Datiho se Stojkovič dostavá na nějaký čas také do blízkosti Zikmunda Lucemburského. Přístup k tomuto v očích papežů ne zcela spolehlivému odpůrci husitství mu zůstává otevřen i do budoucna díky titulu královského kaplana. Zde se také seznamuje s další slavnou osobností. Jan Gerson někdejší hlavní žalobce Husův si mladého dominikána oblíbil natolik, že mu věnoval svůj právě dokončený spis De potestate ecclesistica. Gersona Stojkovič obdivoval a pilně čítal. Gerson jako jeden z nejvlivnějších teoretiků konciliarismu byl totiž přesvědčen že všeobecný koncil má právo sesadil i nehodného papeže. Na druhé straně ovšem také žádal, aby koncily zajišťovaly v křesťanstvu autoritu a pořádek. S kacíři se nemá diskutovat, je to marná práce a v případě nutnosti je třeba vyhladit je násilím i světské moci. To byla ovšem teze kterou s jasnou narážkou na Husa radil Gerson již zjara r. 1414 pražskému arcibiskupovi Konrádu z Vechty. Napsal také dobrozdání k Husově spisu De Ecclesia. Ač Hus označil jeho dobré zdání za lživé, přispělo v Kostnici velmi účinně k jeho odsouzení. Na Stojkoviče silně působila jednak Gersonova rozhodnost s níž varoval před rozhovory s kacíři a jednak rozpoznání, že valdenská, Wiklifova a husitská herese jsou hnutí vnitřně příbuzná a nemohou skončit jinak, než ve vzpouře proti panující církevní moci.

Když roku 1420 dosáhl Stojkovič kýženého doktorátu teologie, učastnil se promočního aktu Stojkovičův posluchač, přítel a řádový spolubratr z Koblenze Heinrich Kaltenstein (+1465), který už tehdy byl výrazným odpůrcem husitství. Je tedy těžko předpokládat, že by jeho druh prohlášený právě doktorem svaté theologie smýšlel v té době o husitství smířlivěji. Když totiž v květnu téhož roku přemýšleli pařížští univerzitní otcové jak přimět papeže Martina V. ke svolání dalšího koncilu, který by zdárně ukončil co Kostnice nestačila vykonat, shodli celkem jednoznačně na názoru vyslat do Říma s touto naléhavou misí právě Stojkoviče. Zvláště pak mu kladli na srdce aby nezapoměl, že k důležitým a nedořešeným úkolům, které byly v Kostnici načaty patří také dořešení husitské otázky. Podle názoru Stojkoviče i jeho kolegů Kostnice šťastně skoncovala s případem Husovým, ale přejaté učení, které se jako mor začalo šířit mezi národy, již zarazit nedokázala. Podle Stojkovičova gusta však reagoval papež na výzvy tohoto druhu vlažně. Proto se neodbytný dominikán rozhodl prodloužit svůj římský pobyt tak dlouho, až se papež konečně 25. března 1423 uvolil nejen koncil do Pavie svolat, ale dát mu do programu i vykořenění husitského kacířství. I když Stojkovič ve svých vzpomínkách svůj vliv na římské prostředí asi trochu nadsadil, je nepochybné že páky které nasadil byly silné a je jasné, že jeho stanovisko bylo v té době silně protihusitské. V řeči před papežem, kterou pronesl 7. prosince 1422 varoval před husitskou zhoubou odstrašujícím případem bosenských bogomilů. Jiskra jejich manichejského dualismu nebyla včas zadušena a proto se rozhořela v požár, jehož zhoubu pocítila i Stojkovičova vlast. Ani na koncilu v Pavii a poté v Sieně nebyla Stojkovičova úloha nijak podřadná. Připadl mu čestný úkol proslovit zahajovací kázání a i v dalších projevech zasahoval účinně do průběhu koncilu. Tak např. v říjnu 1423 označil v ostrém projevu za pravou příčinu krizové situace v církvi nedbalost prelátů o vlastní poslání koncilů. Skutečnost, že se husitští kacíři tak vzmohli pojmenoval pohromou, kterou Hospodin trestá pastýřskou nezodpovědnost a lenost. Doporučoval vidět husitský nápor v souvislosti s celkovým ohrožením křesťanstva Saraceny, Araby, Turky a Tatary, nehledě na to, že samo křesťanstvo se samo vysiluje vnitřně vleklou anglicko-francouskou válkou. Tento reformní projev mu vynesl nejen konflikt s italským spolubratrem, ale co horšího, i nepřízeň papežovu. Ze sporu však vyšel vítězně díky ochraně kterou mu přál jeden z předsedů koncilu. Nebyl jim nikdo jiný než jeho otcovský přítel a řádový generál Leonardo Dati.

I když mohl být Stojkovič s výsledky koncilu spokojen, neboť koncilní dekrety potvrdily kostnické zatracení husitského kacířství, byl přesto od konce dvacátých let nepřetržitě činný ve věci svolání dalšího koncilu, k čemuž mu dopomáhala funkce prokurátora kazatelského řádu, kterou zastával v letech 1426 - 1433. Při každé příležitosti zdůrazňoval, že otázka husitství je tématem pro nový koncil. V kázáních barvitě líčil kterak husité podvracejí základy víry, znesvěcují chrámové obrazy a trvají na laickém přijímání sub utraque species. Nezkročí-li se proti nim včas, bojím se, říkával v kázáních, že v českém království je konec s vírou a apoštolskou tradicí. Tato apokalyptická líčení měla, jak je pro Stojkoviče příznačné ještě jeden účel. Vyburcovat obecnou církev, aby poznala a hlavně přiznala svou vlastní morální vinu. V kázáni proneseném koncem roku 1430 v Římě Stojkovič říká: "Žádný člověk zdravého rozumu, nemůže být na pochybách, že všechna tato zla vznikla pro naše hříchy a pro naši deformaci". V té době již nestál na této pozici osamocen. Ve znění manifestu, který koloval ve Vatikánu v listopadu 1430 a který si Stojkovič opsal s patrným vnitřním souhlasem je pranýřována notorická nechuť Martina V. ke konciliárnímu programu. Historici našli za tímto pamfletem zájmy kurfiřta Friedricha Braniborského, který slíbil husitům slyšení a diskusi na nejvyšší úrovni minimálně ve věci 4 pražských artikulů. Byly to 4 články do nichž husité shrnuli nejnaléhavější záležitosti jímž rozuměli jako božím pravdám.

Papež přece jen nakonec usoudil, že situaci ve střední Evropě je nutno řešit a pověřil kardinála Cesariniho svoláním koncilu do města Basileje. Jako koncilní sekretář a Cesariniho pravá ruka byl jmenován Jan Stojkovič. Je třeba připomenout, že Stojkovič i v této době trval na názoru Gersonově, že s kacíři se nediskutuje. Požadavky kardinála Cesariniho odložit přípravu koncilu a pokusit se nejdříve o úplné zničení husitů vojenskou výpravou tak padly u Stojkoviče na úrodnou půdu . Synodály, kteří se začali do Basileje sjíždět, kardinál přesvědčil, že mají vyslat k císaři Zikmundovi delegaci, která by podpořila jeho bojovnost a uspíšila vojenskou výpravu. V čele delegace nestál nikdo jiný než Stojkovič. Události však mezi tím dostaly spád. Delegace místo císaře našla v Norimberku jen list ve kterém ji vyzýval, aby za ním přijela do Chebu, kam právě cestoval. V Chebu totiž mělo dojít k jednání zástupců českého sněmu se Zikmundem. Husitská strana zde formulovala podmínky, za kterých je ochotna v zájmu míru potvrdit účast na basilejském koncilu. Hlavní požadavek zněl: "Cožkoliv bude na koncilu usneseno a dovozeno z Písma svatého, nebo závažných výroků svatých otců, kteří se na něm důsledně a pravdivě zakládají, bude přijato beze všeho odporu a odmlouvání. A kdyby, čehož nebuď, jakákoliv osoba, stupně , či hodnosti sebevyšší odmítla přijmouti, což řečeno, usneseno a dovozeno bylo, budiž k přijetí toho rozumně přivedena a donucena mocí světského ramene".

V tradici církevního práva bylo možno podat odvolání proti rozhodnutí kteréhokoliv církevního úřadu k úřadu vyššímu. Apelace mohla jít až k papeži. Tento Chebský soudce, jak se toto usnesení nazývá však stavěl samu církev před soud, který byl mimo ni a nad ní.

Když Stojkovič s delegací dorazil 26. května do Norimberka nabyl okamžitě dojmu, že za dva dny, kdy jednání již probíhala, se Čechům podařilo důkladně otřást císařovou bojovnosti a vůlí realizovat válečné tažení. Tomu Stojkovič okamžitě čelil ostrou interpelací, v níž požadoval, aby veškerá jednání s Čechy byla okamžitě přerušena, nebudou-li chtít podrobit se rozhodnutí obecné církve a koncilu. Zikmund jeho naléhání ustoupil. Znamenalo to, že slovo dostanou zbraně.

Léto 1432 prožívali Cesarini a Stojkovič ve shonu a přípravách na válku. Došlo také k rozdělení úkolů. Když po návštěvě Chebu opustila Stojkoviče chuť postavit se do čela křížácké výpravy proti husitům, Cesarini proto rozhodl, postavit se do čela v pořadí již páté kruciáty sám a Stojkovičovi spolu s Juanem Palomarem svěřil zahájení koncilu. Zatímco se koncil usilovně modlil za zdar kruciáty proti husitům, Stojkovič se chystal odjet opět k Zikmundovi. Koncem srpna však došla do Basileje zpráva o vítězství husitů nedaleko Domažlic. Otřesený Stojkovič viděl v porážce křižáků trest a bič boží za hříchy a deformovanost církve, což neváhal okamžitě sdělit i novému papeži Eugenovi IV. Pokus přimět husity k poslušnosti vojenskou silou selhal.

To zda myšlenka začít s husity jednat byla Cesarinimu vnuknuta shromážděnými koncilními otci, nebo na ní přišel sám, není podstatné. Důležité bylo, že už 28. září padlo rozhodnutí nabídnout husitům klidné a svobodné slyšení ve věci čtyř pražských článků.

Jakou úlohu hrál v tomto rozhodnutí Stojkovič, který se s výsledky květnového jednání v Chebu smiřoval jen s velkými výhradami, nevíme. Čechové se sice zavázali dodržet kázeň a disciplínu vnějšího vystupování jak cestou do Basileje, tak i na koncilu, ale pro vlastní rozhovory a otázky teologické rozhodčí komise si vynutili výsadu naprosto neslýchanou. Sedmý článek chebské úmluvy totiž zněl: "Pokud jde o při čtyř článků, bude na tomto koncilu přijat za nejpravdivějšího a nejnestrannějšího soudce zákon boží, praxe Kristova, apoštolů a prvotní církve, spolu s koncily a učiteli, kteří na nich poctivě zakládají". To byl vlastní chebský soudce.

K tomu, že Stojkovič rychle přistoupil na názor koncilu jednat s husity přispěly vedle domažlického debaklu nepochybně i rozhovory a výměna názorů s Johannem Niderem. Tento učený dominikán totiž oproti Gersonovi připouštěl, že disputovat s kacíři je možno v úzce elitním a výběrovém prostředí theologických vzdělanců. Stojkovič vztahující tuto výsadu na koncil byl pak ochoten příjmout chebského soudce ne jako principiální normu dogmatických výpovědí, ale pouze jako dohodu o procedurálním pořadí. Chebský soudce mu byl normou závaznou po formální stránce. Nikoliv však vyjádřením principu svrchované autority Písma, Krista a prvotní církve, ač právě takto byl husitskou stranou míněn.

Když husitské poselstvo dorazilo v neděli 4. ledna 1433 do Basileje, byly na obou stranách již dávno úlohy rozděleny, karty rozdány a cvičné disputace ukončeny. Obhajoba laického přijímání z kalicha připadla mladému zástupci Karlovy univerzity Janu Rokycanovi, jemuž byl protivníkem Stojkovič. Druhým českým mluvčím byl Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec s jehož obranou artikulu o trestání veřejných hříchů polemizoval Jiljí Charlier. Oldřichu ze Znojma připadla obrana svobodného hlásání božího slova. Jeho oponentem byl ustanoven kolínský dominikán Heinrich Kaltenstein již zmíněný Stojkovičův posluchač a přítel. Anglický viklefista Peter Payne se měl přít s barcelonským arcijáhnem Juanem Palomarem o chudobu a světské panování kněžstva. Již ve středu 7. ledna dostal Stojkovič první příležitost seznámit se s husity tváří v tvář. Toho dne totiž přijal pozvání Prokopa Holého na jakýsi seznamovací oběd po němž následoval rozhovor. Stanoviska obou stran se už zde spolu střetla zcela nesmiřitelně. Ze Stojkovičova záznamu bezpečně víme, že se z husitské strany ozvala strmě provokativní teze, že vše co se děje v tomto světě, se děje nutně. Překvapuje to, že s touto spekulativní tezí vystoupil Peter Payne právě ve chvíli, kdy po několikaletých vleklých jednáních se přiblížíla na dosah ruky možnost toužebného smíru dvou znepřátelených stran pro jejichž spor krvácela značná část křesťastva už víc než deset dlouhých roků. Je Pochopitelné, že k této konfrontaci došlo tak záhy. Nemůžeme si myslet, že by se Stojkovič tak zdvořile zapřel a při obědě nevyjádřil to, co říkal při každé příležitosti již dříve. Totiž naději, že se koncilu podaří skoncovat s husitstvím a navrátit Čechy církvi cestou laskavého pozvání, čímž budou poraženi ti, kdo ve zbrani dosud stále jen vítězili. Tento Paynův výrok na něho musel mít naprosto šokující účinek. Ve světle této teze, že vyšší nutnost určuje běh událostí se totiž jevil příchod husitů do Basileje nikoli jako výsledek mravenčího úsilí koncilu a jeho laskavého pozvání, nýbrž jako železná nevyhnutelná dějinná nutnost, vposledu vynucená Pánem církve a světa, jehož záměrům se nikdo, ani církev, ani koncil nemůže stavět na odpor. Nikdo z koncilních otců si neuvědomoval jasněji propastnou odlišnost myšlenkových východisek husitů od eklesiologie koncilu více než právě Stojkovič. Neudiví nás proto, že to byl právě on, kdo v průběhu jednání důrazně naléhal na potřebu vzájemného ujasnění eklesiologických východisek a už vůbec nepřekvapí, že z husitské strany to byl jediný Payne, kdo s tím vyslovil souhlas.

V souvislostech husitského úsilí o obrodu církve mělo abstraktní tvrzení o nutnosti všeho dění vyčtené z díla Johna Wiclifa praktický dosah. V jeho znamení se reformace církve stala husitům úkolem nezbytným a neodkladným. Řečeno slovníkem husitského sebeuvědomění, nezvratně poslušnou odpovědí na boží vůli, boží zákon a boží predestinaci. Tato situace ale nebyla již dávno ničím novým. Již roku 1400 se snažil německý mistr svobodných umění na Karlově universitě Johann Arsen čelit náporu viklefismu v Praze disputačním kvodlibetem do něhož úmyslně zařazoval otázku, zda to, co nastane se bude dít nutně, předpokládaje odpověď zápornou jako správnou. Téměř všichni čeští mistři v té době odpovídali skoro napořád kladně. Naváděla je k tomu četba Wiclifových spisů a nutil je i přiostřující se zápas s instituční církví. Již tehdy reagovali na tento jev nezávislí pozorovatelé pohotovým trvzením, že wiclifsko-husitský postoj je nejen neslýchaný, ale i filosoficky směšný. Osobou která tento Wiclifův odkaz aktualizovala v první letech husitské revoluce byl právě Payne. Pro Stojkoviče bylo důležité, že právě v těto dimenzi chápali husitští bohoslovci svůj příchod do Basileje. Byla to pro ně povinnost kterou museli vykonat v logice boží vůle a v síle sřetězených příčin, v posledu z nutnosti příčiny první. V termínech takové kauzality chápali i neodvolatelnost své životní orientace do níž je zavolalo boží slovo, jež jim bylo dáno uslyšet.

Již v prvním tvrdém slovním souboji po svátku Zjevení Páně hnal Juan Palomar anglického husitu do úzkých. Ze Stojkovičových záznamů o disputacích víme, že pro něho samého byl Petrus Anglicus anguis lubricus - smekavý had a neušlo mu, že se co chvíli smekal k otázkám krajně nevhodným. A tak již před utkáním s Rokycanou plně pochopil, že jeho vlastním úkolem je a bude, hájit slávu viditelné církve proti kritice, která jí zpochybňuje a tedy psát a kázat De ecclesia contra Bohemos. To se ukázalo nad slunce jasněji když čelil Rokycanově obraně přijímání laického kalicha rozsáhlým protiútokem rozděleným na dvanáct dní. Na jeho projevu nezajímají ani tolik vyčerpávající a bohatě shromážděné doklady o starobylosti církevního zvyku přijímat pod jednou, jako spíše zásadní teze, že církev se nemůže ve věcech víry mýlit protože nepostrádá nikdy Kristovu přítomnost a vedení Duchem Svatým. Ve Stojkovičově pojetí není Písmo nad církví jako její norma. Naopak platnost a nárok Písma lze příjmout a uznat toliko ve smyslu a výkladu jaký mu obecná církev dává. Obešel-li Stojkovič chebského soudce bystrou rekapitulací hermeneutických zásad běžných ve scholastice, výrazně tím zpochybnil husitský autoritativní princip. Je velkou zásluhou Stojkovičovou, že se koncil jeho přičiněním ubránil vykonání rozsudku vlastní smrti, který si jeho zástupci onoho 18. května 1432 v Chebu sami podepsali. Stojkovič totiž okamžitě rozpoznal, v čem bylo Rokycanovo stanovisko kacířské. Totiž v pojetí vztahu církve a evangelia. Tím, že odmítl Rokycanův názor o výhradně služebné a svědecké úloze církve ve vztahu k evangeliu dal Rokycanovi znát, že uvažuje příliš židovsky, v tom, že přeceňuje úlohu prvotní církve. Konečně všem husitům dával bez obalu znát, že pro něho i pro koncil jsou jen a jen kacíři. Protesty husitské delegace proti takovému jednání se stupňovaly, až se nakonec Prokop Holý a Vilém Kostka z Postupic odmítli Stojkovičových řečí vůbec účastnit.

Spory vyvolané Stojkovičovým vystupováním měly jeden positivní efekt. Katalyzovaly koncilní uvědomění si, že husitství není vnitřně jednotné a ne všechny strany jsou stejně radikální. Touto cestou dospěl koncil k názoru, že budoucnost je nutno orientovat na případný vnitrohusitský rozpad, který by bylo dobré urychlit nějakými zásahy z vnějšku. Nicméně v Baileji se Čechům nakonec podařilo neustoupit z priority čtyř pražských artikulů a tím došlo k odsunutí jednání o dalších 28 bludech. Ale na koncilní straně to byl právě Stojkovič, kdo dosáhl taktéž částečného vítězství tím, že nastolil svými projevy pevné eklesiologické meze. Pedagogicky bylo jeho řešení tak šťastné, že ještě roku 1477 posloužilo uppsalskému profesoru Eriku Olai jako předloha k tématu Pravidla svaté theologie.

Další úkoly jimiž byl koncilem pověřen jej v září 1433 odvedly z Basileje do Cařihradu. Když se znovu roku 1438 navrátil zpět do Basileje byla Kompaktáta vyhlášená Zikmundem 5. července 1436 již druhým rokem v Čechách zemským zákonem. Nezdá se však, že by je Stojkovič nějak zvlášť respektoval. Husitskou problematiku sledoval ve srovnání s dřívějškem nyní spíše z povzdálí, ale ze zřetele ji nespouštěl. Mimo jiné se ve Vídni seznámil a sblížil s kanovníkem Mikulášem Jindřichovým, chráněncem to Oldřicha z Rožmberka. Tato zdánlině nesouvisející informace nám usnadní pochopit proč koncilní deputace, když zrušila 4. července 1440 pět let starou volbu Jana Rokycany za pražského arcibiskupa, našla nového kandidáta právě v osobě Mikuláše Jindřichova. Jeho kanditatura na pražský arcibiskupský stolec byla svěřena rozhodčí komisi do níž patřil samozřejmě i Stojkovič. Dne 30. července oznámil koncil do Čech, že novým arcibiskupem je z jeho vůle Mikuláš Jindřichův. Působnost Mikuláše Jindřichova se však omezovala na část jižních Čech, hlavně zboží rožmberská. Nicméně Stojkovič, v té době již kardinál koncilního papeže stále doufal, že se mu podaří vyčistit slavné České království od zbytků zvrácené nauky a navrátit je jednotě katolické církve. Všechny jeho pokusy se ale tříštily o rivalitu dvou obediencí. Stojkovičova, koncilního papeže Felixe V. a římského Eugena IV. Jak docházelo postupně k příklonu rožmberského vladaře Oldřicha na stranu Eugena IV., ztrácela koncilní strana v Čechách stále více a více vliv. Tomuto negativnímu vývoji by nemohl Stojkovič stejně nijak čelit, ani kdyby jej v říjnu 1443 nezastihla v Lausanne smrt.