| Datum: | 7.9.1998 |
| Autor: | Jan Franc |
| Název: | Euthanasie |
| Typ textu: | text |
Euthanasie v dnešní době stále více vstupuje mezi nevyjasněné otázky společnosti a stává se často diskutovaným problémem, který mnohdy řešíme s jistými obtížemi.
Paul Ludwig Landsberg (1901 - 1944), německý filosof první poloviny tohoto století a profesor na univerzitě v Bonnu, uvažuje v jedné své studii o morálních aspektech sebevraždy velmi důkladně. Ve světle této jeho úvahy se odhaluje zcela jasně, že také euthanasie je sebevražda především v morálním smyslu a jako sebvražda musí být hodnocena.
Zdálo by se, že tímto kategorickým posouzením celá záležitost končí a není k ní co dodat. Všichni totiž víme, že sebevraždu katolická církev nepřipouští jako morálně možnou a tím se jakákoliv daší diskuse jeví jako zbytečná.
Landsberg však sám upozorňuje na to, že to, co je jasné z hlediska praxe, nemusí být jasně zdůvodněné v představách jednotlivých věřících a proto v objasnění problému důsledně pokračuje. Je třeba umět odpovědět druhému, který se ptá, je třeba znát principy a báze, ze kterých názor v církvi nesený tradicí vychází. Je třeba vyloučit názory nesprávné, abychom my sami tradici nezatěžovali chybami, které mohou vyústit v nesprávné závěry. V neposlední řadě je třeba se přesvědčit, že názor na euthanasii jako na sebevraždu, je oprávněný.
Lze říci, že jen křesťanství odmítá sebevraždu z morálního hlediska absolutně a bez výjimky. Všechna ostatní náboženství, včetně starozákonních Židů sebevraždu minimálně v ospravedlnitelných výjimkách připouštějí a nevytváří zde neochvějný odmítavý princip. Mnohá pohanská náboženství i filosofické směry ji sice někdy nedoporučují, ale jindy přímo nařizují.
Mimo to, existuje zde pokušení k tomuto činu. Je třeba dojít k podstatě problému (a to u euthanasie velice důsledně, neboť právě zde pokušení disponuje velikou silou), zda se jedná o pokušení svádějící ke hříchu, či nikoliv. (V celé dnešní úvaze nemluvíme o lidech psychicky nemocných, kde logika, filosofie ani morálka nemá platnost.)
Nejprve si přibližme obvyký názor na sebevraždu,jak se běžně traduje.
Sebevražda je představách lidí obvykle hodnocena jako zbabělý čin a příslušní lidé jsou odsuzováni pro malou odvahu. Takový názor nelze obecně přijmout, neboť velice často je sebevražda čin, který naopak vyžaduje velikou odvahu a nelze mluvit o zbabělosti. Příkladem může být sebevražda Samsonova, Saulova, ale řada dalších. Právě pohanský hrdina dává přednost smrti před hanbou porážky a takové národy opovrhují jako zbabělcem tím, kdo lpí na životě za každou cenu a za každých podmínek.
Považuje-li křesťanství sebevraždu za hřích, pak v ní vidí hřích pýchy, nikoli obyčejnou zbabělost.
Sv. Augustin žil v době, která konfrontovala křesťanství se sektou donaistů a se stoicismem, který problém sebevraždy chápal jako projev nejvyšší svobodné vůle člověka. Právě stoické názory se nejčastěji uplatňují při zdůvodňování euthanasie. Stoicismus je jistě filosofií autonomie rozumné bytosti jejímž životním středem je filosofie svobodné smrti. Vidíme, že stoicismus není mrtev, naopak v diskusi o euthanasii ožívá velmi silně a zápas jeho mravního postoje s křesťanstvím zvláště v evropském myšlení neustále pokračuje.
Sv. Augustin čelil názoru, že křesťanští mučedníci byli lidé, kteří neodmítali sebevraždu a podobně jako stoikové podstupovali smrt z vlastního svobodného rozhodnutí a odmítnutí sebevraždy prý je pozdějšího data, jako princip morálky otroků. Takový názor stále přežívá v definici sebevraždy - "Každý případ smrti, který je přímým nebo nepřímým důsledkem pozitivního nebo negativního aktu oběti samé, o němž oběť věděla, že by měl vést k tomuto důsledku." Tato definice nezahrnuje případy nezdařené sebevraždy, neboť nelze mluvit o "případu smrti". Je třeba mluvit o úmyslu zemřít, tedy o lidském činu rozhodnutí se pro smrt, ne o druhu smrti. Definice též podstatně nerozlišuje mezi aktem "neutíkat" před smrtí a "způsobit" si smrt.
Situaci jistě komplikovalo zjevné pohrdání křesťanských mučedníků smrtí a empirickým životem. Právě odsuzování sebevraždy z důvodu náklonosti k tomuto životu je v naprostém rozporu s křesťanským smýšlením.
Augustin tedy argumentuje tím, že sebevražda je zabitím člověka, tedy vraždou, a ta je zakázána Mojžíšovým zákonem - Desaterem. Toto zdůvodnění se traduje dodnes, avšak má své slabiny - např. spravedlivá sebeobrana a válka, trest smrti. Pro lidi trpící před jistou smrtí a toužící po ní jako po vysvobození z bolesti tento argument není pozitivně motivující, neboť jen opakuje nedovolenost takového činu.
Augustinovu argumentaci posílenou řeckou filosofií nedoporučující sebevraždu zpracoval sv. Tomáš Akvinský do tří základních argumentů proti sebevraždě:
Kromě třetího, nejzávažnějšího argumentu, nelze v případě euthanasie očekávat, že by bylo možno je použít. Argument třetí, jakkoliv správný, nemá opět v této formulaci explicitně vyjádřen žádný pozitivní důvod proti urychlení přicházející smrti. Takto formulovaný, je jen zákonem, který pokušení hříchu sebevraždy činí lákavým.
Ani proti pokušení sebevraždy zdravého člověka nejsou výše uvedené argumenty dostatečně výmluvné v pozitivním slova smyslu. Vždyť přirozený řád sebevraždu často evokuje a společnost velmi často o osobu sebevraha nestojí a jeho smrt může brát i s úlevou.
Je zřejmé, že křesťanství výše uvedené argumenty nutně musí naplňovat zcela jiným, než pouze právním obsahem. Je nejprve nutno přiznat, že každé lidské jednání je motivováno touhou po dosažení nějakého dobra, ať již objektivního, tak i subjektivního. Tak i sebevražda nebo euthanasie je motivována jako únik před utrpením jakéhokoliv typu. Strach z utrpení a pokus vyhnout se utrpení motivuje velkou řadu lidských jednání, která velmi často hodnotíme z morálního hlediska negativně. Touha po penězích, majetku, s tím související závist, krádeže apod. není nic jiného, než touha po zajištění se proti utrpení. Člověk se bojí utrpení a je naplněn starostí o budoucnost, není ochoten vzdát se v důvěře v Boží zajištění a starání se vládnutí své budoucnosti přes své vlastní síly. A přece revoluční zpráva, kterou přináší evangelium, zpráva radostná, osvobozující, je zpráva, která stojí v ostrém protikladu se starostí o zítřek, se strachem z utrpení. Tato zpráva neříká, že nebudeme trpět, ani netvrdí, že utrpení je něco dobrého, vítaného, že je cílem nebo smyslem našeho života. Říká pouze, že máme důvod k radosti, neboť právě přesto, že trpíme, dosahujeme cíle jiného, nesrovnatelně hodnotnějšího, a to i tehdy, když to sami nejsme schopni poznat. Radovat se smějí plačící, chudí na duchu nebo pronásledovaní ne proto, že pláčou nebo jsou chudí, ale přesto, že tomu tak je. Není cílem, nebo smyslem stát se plačícím, trpícím, ale být zachráněn, vykoupen, spasen - ať pláču, trpím, jsem pronásledován nebo žiju v naprosté spokojenosti. Naše vykoupení je Boží dar, který dostáváme bez své vlastní zásluhy. Z Boží dobroty je nám umožněno mít podíl na tomto úžasném Božím díle a to v tomto životě. Cestou k tomuto podílu je následování příkladu našeho Pána Ježíše Krista.
Odmítnutí sebevraždy, euthanasie, nespočívá na argumentech filosofů a teologů, ale na příkladu Ježíše Krista, kterého následujeme. Důvod pro absolutní odmítnutí sebevraždy, jako řešení úniku před utrpením a bolestí je to, že Kristus tak nejednal a je třeba jeho příklad následovat, abychom se s ním ztotožnili a měli účast na Božím daru.
Je z lidského hlediska velmi důstojné jednání, když někdo podstoupí dobrovolně smrt. Je však mnohem důstojnější, když někdo přijme cokoliv, i utrpení a život v Kristu a s Kristem. Život umírajícího, který se ve svém umírání připojí k našemu Pánu, má velikou hodnotu a důstojnost.
Křesťanství přináší tuto zcela novou myšlenku, která překonala názory stoiků o vznešenosti svobodného rozhodování o vlastním životě. Je jisté, že sv. Augustin, Tomáš a jiní velmi dobře znali tuto myšlenku, nemluví však o ni, neboť v jejich době bylo křesťanství živé a hrdinské a nebylo třeba ji zdůrazňovat. Dnes však je naší vinou toto hrdinství a přitažlivost evangelia zastřena, oslabena, a na scénu vstupuje humanismus bez Boha, kdy stoikové jsou opět hrdiny a křesťané jsou chápáni jako ti, co odmítají sebevraždu a euthanasii ze zbabělého lpění na životě, neochotě podstoupit smrt. Jako argument předkládají právní předpisy, zákazy a nařízení. Přitažlivost Kristova příkladu, touha o sjednocení se s ním v každé podobnosti - např. hrdinským přijetím bolesti a utrpení, které přináší těžká smrt, neumíme před světem ukázat. Je však potřebné oživit a posílit vědomí této pravdy v našem nitru i v našich činech, aby svět našemu svědectví uvěřil.
Landsberg, jako žák a pokračovatel Maxe Schelera, osobnost křesťanského personalismu, ačkoliv chápání světa, jako vyvíjejícího se systemu ve svém myšlení skrytě obsahuje, zcela jasně z něho nevychází. To je právě zjevné v závěru studie z trochu obtížného vysvětlování paradoxu utrpení, které máme odmítat i přijímat.
Přijímáme-li představu světa nikoliv statickou, ale dynamickou, t.j. vývoj stvoření jako dílo spásy, kdy je Božím řízením svět proměňován v nebeský Jerusalém, pak má lidstvo podíl na tomto programu a křesťané mají být hlasateli této možnosti a také prvními zájemci a účastníky. Tuto možnost máme zde, v tomto životě, kdy podstupujeme to, co nám přináší a následujeme Krista ať v utrpení, smrti či spokojeném nadbytku. Sebevražda, euthanasie je dobrovolné vzdání se této výsady a důstojnosti, je to opuštění budování Nového světa, opuštění spolupráce s Kristem a následování příkladu Kristova. Je-li tato spolupráce na výstavbě Města Božího obtížná, doprovázena utrpením, nebo je někdy zase snadnější, je z hlediska vývoje zcela lhostejné. Zkušenost nám říká, že obtíže jsou velmi pravděpodobné a to, co postihlo našeho Pána, pravděpodobně těžko mine nás. A tak je třeba denně brát na sebe svůj kříž a nést ho, neboť jen tak svůj podíl na stavbě chrámu Ducha sv. můžeme plnit. Vyhledat smrt předčasně, z vlastního rozhodnutí, znamená svoji práci nedokončit. Přijmout smrt podle rozhodnutí Božího, jakoukoliv, znamená dokončit poslední krok na tomto díle zde na zemi.
Euthanasie znamená dobrovolné rozhodnutí se pro okamžitou smrt, abychom se vyhnuli utrpení, které způsobuje další pokračování života. Princip je tedy naprosto stejný, jako u každé sebevraždy, kdy pouze druh utrpení je pojat šířeji a nezahrnuje jen tělesnou bolest, kterou způsobuje nemoc. Z toho je jasné, že euthanasie je konkretním druhem sebevraždy a její odmítnutí je principiálně shodné.
Sebevraždu odmítáme nejen jako nedovolený způsob, jak se utrpení (jakéhokoliv druhu) vyhnout, na principu zákona a práva, ale odmítáme ji jako rezignaci na následování Kristova příkladu, na spolupráci s Bohem na dotváření vesmíru v nebeské království. Je to odmítnutí vznešeného povolání, kterého se nám dostalo od Boha skrze Kristovo zjevení, odmítnutí a opovržení Božím darem, velká a nenahraditelná ztráta pro toho, kdo tento krok udělá. Vznešenost a důstojnost podílu na spolupráci s Bohem, podle Kristova příkladu je pozitivním motivem, proč příjmout obtíže dne i horka a vytrvat. Tak člověk dostavuje vesmír, sebe sama a svědčí tomuto světu o Boží velikosti, významu jeho daru lidstvu a hlásá evangelium - radostné poselství o hodnotách, které převyšují každé poznání i představu.