Datum: | 21.9.1998 |
Autor: | Miroslav Kalčic |
Název: | Bartolomé de las Casas |
Podtitul: | z cyklu Zapomenuté osobnosti v dějinách církve |
Typ textu: | text |
12. října roku 1492 došlo k události, jež znamenala počátek nové etapy v evropských dějinách. Dominující roli v této etapě sehrálo Španělsko. Toho dne totiž přistál janovan židovského původu Krištof Kolumbus plující ve službách Isabely Kastilské se svou lodí Santa Maria u břehů karibských ostrovů. Objevením Ameriky se počala nová, dlouhá, slavná, ale i hořká kapitola španělských dějin, jejíž sláva zanikla a trpké plody přečkaly až do naší doby. Nově objevená území však nebyla jen místem bezuzdého rabování conquistadorů, ale měla být také místem, kde měl být hlásán Kristus. Za tisíc čtyři sta let své existence, od dob apoštola Pavla nedostala církev příležitost uskutečnit tak epochální misii, jako v Americe. Jakým způsobem se tohoto úkolu zhostila nepřísluší soudit nám, ale Bohu. Vnější historické aspekty koloniálního působení evropanů však rozhodně nesnesou měřítka, která bychom mohli nazvat křesťanská. V prvních padesáti letech od roku 1492 do roku 1542 bylo podle střízlivých historických odhadů pobito patnáct milionů indiánů, což je číslo jež snese srovnání s počtem obětí evropských totalitních režimů 20. století. Skutečnost, že se tato genocida odehrála o nějakých čtyři sta let dříve a v křesťanské režii napovídá, že totalitní režimy 20. století nepřinesly nic takového, co by nebylo možno z historických souvislostí a křesťanské historicko-kulturní báze odvodit a pochopit. Jak je v naší interpretaci dějin již obvyklé, objektivně špatné skutečnosti bývají přemalovávány na růžovo, protože ty skutečně objektivně dobré byly mezitím zcela zapomenuty a zasunuty. Pokusme se dnes společně oprášit a oživit jeden jediný a jedinečný životní příběh, causu osobní angažovanosti, statečnosti a křesťanskosti. Touto naší causou je životní příběh Bartoloméa de Las Casas. Nemáme přesných zpráv o jeho životopisu, nicméně z toho co víme je možno načrtnout příběh velikého člověka. To, že se semena jeho snažení neujala, bylo způsobeno dílem skutečností, že předběhl svou dobu a též částečně tím, že nezvolil, a tehdy snad ani nemohl zvolit cílenější prostředky. Nelze posuzovat jeho dílo našima dnešníma očima a mírou našeho vědění a našich zkušeností.
Bartolomé de Las Casas se narodil roku 1484 v Seville v rodině kde se dobrodružné sklony přímo dědily. Jeho otec a strýcové se zúčastnili druhé plavby Krištofa Kolumba, která dokončila kolonizaci ostrova Hispaňola, kde je nyní Haiti a Dominikánská republika. Když bylo Bartolomeovi dvacel let odplul na Hispaňolu jako jeden ze stovek mladých Španělů toužících po bohatství a dobrodružství. Zpočátku sloužil pravděpodobně u vojska jako placený žoldnéř. Jednou se mu přihodilo, že dostal žold vyplacený v neobvyklých naturáliích. Bylo mu přiděleno několik indiánů, aby mu sloužili jako otroci. Bylo v jeho zájmu, aby je honil do práce a využil je před tím než zemřou vyčerpáním, či nemocí co nejvíc. Kdyby mu někdo v té době řekl, že se stane dominikánským knězem a obráncem Indiánů, asi by se neudržel smíchem. Nicméně už roku 1512 příjímá kněžské svěcení jako první kněz vysvěcený na novém kontinentu. Na Kubě, kam z Hispaňoly Las Casas přesídlil si počínal stejně krutě a bezohledně jako každý jiný encomendero. Byl považován za kněze velmi přípoutaného ke světských statkům a usilujícím o jejich hromadění. Jej, ani nikoho jiného nenapadlo zpochybňovat kolonizační systém, který mu přinášel bohatství. Nepostavil se proti překrucovaní poslední vůle Isabely Kastilské a nezajímala jej prohlášení papežů, kteří opakovaně vyzývali k evangelizaci Nového světa. Můžeme-li věřit údajům, které uvádí Krátká zpráva o pustošení zemí indických, a je dost svědectví, která její hodnověrnost dokládají, pustošení a vyhlazování domorodého obyvatelstva dosáhlo v pravdě genocidních rozměrů. V této zprávě, kterou Las Casas napsal později, roku 1552 m.j. stojí: "na ostrovech San Juan a Jamajka žilo více než šest set tisíc lidí. Možná dokonce více než jeden milion. Dnes je na obou ostrovech kolem dvou stovek původních obyvatel. Všichni tu zemřeli bez poznání víry a bez přijetí svátostí". Až na malé vyjímky nezemřeli tito lidé násilnou smrtí, ale podlehli práci, která přesahovala fyzické možnosti podvyživených lidí. Hromadně umírali zejména v důsledku strašlivých podmínek ve stříbrných a zlatých dolech jejichž výnosy Španělé tak milovali.
Neznáme přesné datum kdy Las Casas počal měnit na věc názor. Jisté však je, že na začátku této změny, či konverze, chcete-li, stál dominikánský řeholník Antonio de Montesinos, který mu jednoho dne odmítl dát rozhřešení se slovy: "jsi ve stavu smrtelného hříchu a zemřeš v něm, protože se chováš krutě a nelidsky k příslušníkům nevinné rasy." Tato slova byla pro Las Casas velkou ranou protože se až doposud pokládal za dobrého křesťana. Teď mu bylo odmítnuto rozhřešení. Je nutno si uvědomit jak důležitá byla svátost smíření pro lidi žijící v neustálém nebezpečí. Tyto okolnosti jistě přiměly Bartolomea o věci nově uvažovat. K jeho obrácení pravděpodobně přispěl i krvavý masakr Indiánů, jehož byl svědkem. K nesmírnému údivu a za nechápavého pohledu ostatních kolonistů rozdal Las Casas svým Indiánům vše, co získali prací v jeho dolech a s Antoniem de Montesinos se vypravil zpět do Španělska. Plavba z Nového světa do Španělska byla dlouhá 5000 mil a v důsledku různých čekání a překážek trvala až 15 měsíců. Tak měl Las Casas dost času na to, aby celou věc dobře promyslel. Záhy pochopil, že pro svůj boj proti zotročování Indiánů musí získat nějakého mocného spojence. Tím se mu stala všemocná španělská inkvizice. Po příjezdu do Španělska proto přednesl případ Indiánů nejvyššímu inkvizitorovi, regentu království kastilského, jímž nebyl nikdo jiný než Francisco Gonzales Ximenes de Cisneros OFM. Las Casasovi se podařilo Ximenese získat pro svůj úmysl shromáždit Indiány ze španělských území do oblasti Cumana ve Venezuele a organizací života tam pověřit řeholníky. Španělští sedláci tam měli přicházet a učit domorodce zemědělství a žít s nimi v pokoji. Časem, jak Las Casas předpokládal dojde vlivem smíšených manželství prakticky ke splynutí obou ras. Tento idealistický projekt vzal brzy za své v důsledku hrabivosti a egoismu lidí, kteří přicházeli do Cumany jen za bohatstvím a v indiánech viděli povětšinou jen vhodné prostředky k jeho nabytí. Tehdy se Las Casas dopustil vážné chyby, na kterou historici opakovaně poukazují a která silně zpomalila proces jeho kanonizace. Roku 1516 při presentování svého plánu navrhl, aby na práci byli do Ameriky dováženi afričtí černoši. Domníval se totiž že černoši jsou ve své zemi zotročování muslimy. Později Las Casas svého nápadu hořce litoval. Ve své Historii Indií o tom píše. "Nejsem si jist, zda má nevědomost mi bude ppřed Božím soudem dostatečnou omluvou." Po tomto velmi nezdařeném pokusu se Las Casas uchýlil na 12 let do ústraní. Roku 1522 vstoupil do dominikánského řádu, kde se studiem a modlitbami připravoval k nové bitvě za práva indiánů. Od roku 1531 využíval každé příležitosti, aby už s rozvahou, ale i naléhavostí poukazoval na brutální příkoří činěná indiánům. Bojoval na všech frontách, jako theolog, filozof, ale i na poli legislativy a věřejné správy. Když papež Pavel III. vydal na žádost dominikánského řádu roku 1537 bulu Sublimis Deus napsal k ní Las Casas dlouhý komentář, který koloval v rukopisech pod názvem "O jediné cestě jak přivést lidstvo k víře." Touto cestou není nic jiného, než láska k bližnímu. Není zcela bez zajímavosti připomenout, že rukopis byl napsán v době kdy Francisko Pizzaro brutálním způsobem rozvrátil říši Inků. Las Casas bylv těchto názorech tak nesmlouvavý, že si u španělského historika Menendeze Pidala vysloužil pohrlivé odmítnutí pro svou "patologickou zálibu v obviňování".
Prvním úkolem, který musel Las Casas vybojovat, bylo dokázat, že indiáni jsou svou přirozeností svobodné lidské bytosti. Bylo nutno se vypořádat s nejasným místem v Aristotelově spisu Politika, kde se hovoří o "přirozených otrocích". Většina komentátorů Aristotela toto vztahovala i na indiány. To, že se jednalo o vleklý problém dokazuje i to, že ještě daleko později, až roku 1550 se Las Casas musel v této věci utkat s protivníkem nad jiné mocným. Byl jím překladatel a komentátor Aristotelových děl, Cordobský kanovník Alfonso Sepulveda. Ve své Apologiii, která byla publikována teprve nedávno se vyrovnává bod po bodu s námitkami protivníka a dokazuje, že indiáni nemohou být pokládáni za Aristotelovy "přirozené otroky". Dokázal-li Las Casas že indiáni patří do lidské společnosti, vyplývala z toho i logická konsekvence, že si zaslouží i ochranu. V relacích určených Radě pro Indii a v dopisech španělským politikům si Las Casas neunavně stěžoval na to, že indiáni jsou nejen oběťmi násilného podmanění, ale i brutálního ekonomického útlaku.
Roku 1542 obdržel Las Casas od císaře Karla V. soubor nových zákonů, který m.j. zakazoval jakýkoliv prodej indiánů. Zákony nařizovaly i postupné zrušení i všech již proběhnuvších obchodů s rudochy. Neustálý tlak oficiálních dokumentů způsobil, že otroctví bylo de iure zrušeno. V praxi však přetrvávalo dál a to věru nejen v mentalitě kolonizátorů. Nenávist kolonistů se obracela pochopitelně proti Bartolomeovi, protože to byl on, kdo permanentními výpady a tvrdou neústupností přiměl veřejné činitele k ochraně indiánů. Přibližně rok po vydání nových zákonů, byl Las Casas jmenován biskupem dieceze Chiapas rozkládající se na ohromném území jež je dnes součástí Mexika a Guatemaly. Na tomto území začal znovu pro indiány budovat podmínky k životu, jež vycházely z evangelia. Po trpké zkušenosti z Cumana si však počínal obezřetněji. Odmyslíme-li si značné přikrášlení, kterého se jeho úsilí dostalo v řádových legendách, i tak máme před sebou úctyhodný projekt, který mohl zvládnout jen člověk nadaný nevšední tvůrčí
a organizátorskou schopností a heroickou pracovitostí. Většinou pracoval mimo Španělsko, což zvyšovalo účinnost jeho úsilí. Po několika letech se část jeho dieceze změnila skutečně v zemi pokoje. Bez vojska, bez kolonizátorů, jen za pomoci obrácených indiánů se mezi domorodci šířilo evangelium pokojnou cestou. I když tento misionářský experiment neměl dlouhého trvání, byl prvním svého druhu a posloužil jako vzor pro slavné jezuitské redukce v Paraguay. Také jako biskup nebyl Las Casas u jisté části diecezanů oblíben, protože si reservoval právo dávat rozhřešení těm, kdo vlastnili indiánské otroky.
Roku 1543 jmenován do Rady pro Indie. Tehdy pojal názor, že bude indiánům daleko užitečnější, bude-li ve Španělsku blízko rozhodujících autorit. V roce 1547 vykonal desátou a poslední cestu z Nového světa do Španělska. Do Ameriky se pak již nikdy nevrátil. Ani jako člen Rady pro Indie nepřestal naléhat, vybízet a přesvědčovat zodpovědné činitele ve prospěch indiánů. Tón jeho výzev byl snad ještě naléhavější než dříve. V jeho "Krátké zprávě o pustošení zemí indických", textu který byl vytištěn roku 1551 a věnován budoucímu králi Filipovi II. čteme: "Více než padesát let žiji na uzemí těchto velkých říší, v tomto Novém světě označovaném jako Indie, který byl Bohem a Církví svěřen do péče kastilských králů, aby zde ve jménu božím vykonávali vládu v záležitostech světských i duchovních a vedli tak obyvatele k obrácení, naději, víře a lásce. Byl jsem tu svědkem nespravedlnosti, zneužívání, násilí a donucování, které přesahují všechny naše představy... Indiáni začali pravého Boha nenavidět, protože je pod záminkou hlásání víry v Něj, postihly nepředstavitelné katastrofy. Protože takové zacházení je ve své podstatě zlé, tyranské, odpuzující a zavrženíhodné, rozhodl jsem se věřejně proti němu vystoupit, abych abych se svým mlčením nestal zodpovědným za ztrátu nesmírného množství lidských duší a tělesnou smrt mnoha lidí zabitých tyrany."
Po krvavé okupaci Peru Las Casas cítil, že musí jít ještě dál. Křesťané by podle něj měli navrátit indiánům vše co jim vzali. Ve svých doporučeních pro zpovědníky Las Casas stanovil, že kolonista má být před svou smrtí vyzván k tomu, aby vrátil vše, čeho se neoprávněně zmocnil. A zcela nekompromisně, a dodejme i zcela nerealisticky, napsal: "Katolický král Kastílie, náš panovník, je povinen pod hrozbou zavržení navrátit království Peru Inkovi."
Právně a theologicky ucelenější pohled na problematiku kolonií podal ne Las Casas, ale Fraccisco de Vittoria (+ 1546) dominikánský profesor na universitě v Salamance, který svými spisy položil základy mezinárodního práva. Mohlo by se zdát, že nesmlouvavý postoj dominikánů proti španělským vykořisťovatelům řádu škodil. Přesto, možná i proto řád v Americe nečekaně vzrůstal. První univerzita byla založena v Santa Domingo roku 1531 a profesory v druhé generaci byli již indiánští řeholníci. K nejvýznamnějším nepochybně patří Juan de Ispinoza Medráno OP, první spisovatel indiánského původu a významný komentátor nauky sv. Tomáše.
Las Casas ochránce indiánů byl své věci oddán z největší hloubky svého srdce. Ve svém posledním dopise adresovaném papeži Piu V. rovněž dominikánovi, Las Casas naléhavě prosí: "Ať kněží z nově christianizovaných úzení vrátí zpět všechno zlato , stříbro a drahé kamení, které drží ve vlastnictví, něboť je sebrali lidem, kteří nepředstavitelně strádají a žijí v obrovské bídě..." Tento list už nestačil Las Casas dopsat. Zemřel 17. července roku 1566 v madridském klášteře bratří kazatelů ve věku 82 let. Jeho ostatky zmizely za občanské války v sutinách starého kostela.
Las Casas sobě vlastními tvrdými slovy zdůraznil dvě základní zásady křesťanských misií. Hlasatel evangelia musí mluvit pokojně, přátelsky a přesvědčivě. Ten kdo jeho slovům naslouchá je musí přijmout zcela svobodně. A to je to, oč Bartolomeovi v konečném důsledku šlo. Boj za spravedlnost je zároveň bojem za svobodu, která je nezadatelným právem každého člověka. Každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu a každý člověk byl vykoupen. Zpochybníme-li právo člověka na svobodu, zpochybníme tím zároveň i právo na život, neboť svoboda je po životě tím nejcennějším darem, který člověk od Boha dostal. To je odkaz Bartolomea de Las Casas. U Bartolomea může být pro nás velmi inspirativní jeho osobní zaujetí. Avšak navzdory bojovnému tónu odmítal ve svém boji veškeré násilí. Chtěl prostě svěddčit o Kristu který přišel spasit všechny lidi, i Indiány. Byl přesvědčen, že své povolání do kazatelského řádu nemůže naplnit jen teoretickým studiem a abstraktními úvahami. Dokázal využít i takový povahový rys jako je dar vášnivého rozhořčení. Ne nadarmo napsal roku 1545 Filipovi II.: "věřím, že Bůh chce, abych naplnil nebe i zemi svými slzami, pláčem a sténáním."
Las Casas je inspirativní postavou. Jeho osvobozování pro Lásku trvalo dlouho. Když však byl konečně "lapen" stal se skutečně bláznem pro Krista. Nelze zastřít, že chyboval. Historici, dokonce i dominikánští jsou k jeho dílu poněkud skeptičtí. Don Quiote, snílek, cvok, svatý muž, nebo hysterický řeholník? Čím jej poměřovat? Naší vlažností, v níž není vůbec těžké pochybovat? Našimi kompromisy, které vydáváme za jazyk adekvátní době? Rozeznat Dobro a Zlo není až zas tak těžké, chceme-li to opravdu udělat. Ale pak je velmi těžké příjmout důsledky z toho plynoucí. Poznané zlo potírat a ne s ním žít ve spikleneckém mlčení. Láska k božímu lidu, ano i k nepokřtěným, láska, která hájí jejich práva tam, kde oni sami o nich ještě ani nevědí. To je skutečná a pravá církev. A proto vypros nám otče Bartolomé, abychom my sami nechtěli mít církev, řád, farnost a kněze mocné v intencích tohoto světa, ale svobodné pro Krista. Neboť svoboda je po životě...ale to již bylo řečeno. Na závěr nutno dodat, že Las Casas není jediným představitelem misijního působení v Latinské Americe 16. století. Obraz misie netvoří jen on. Neměli bychom zapomenout na sv. Ludvíka Bertranda a neměla by být přehlédnuta misionářská práce jiných řádů, v pozdějších dobách zejména jezuitů.