Datum: | 23.11.1998 |
Autor: | Miroslav Kalčic |
Název: | Valerián Magni |
Podtitul: | z cyklu Zapomenuté osobnosti v dějinách církve |
Typ textu: | text |
V době kdy v Milánském vévodství podřízeném tehdy španělské nadvládě blahodárně působil Karel Boromejský, žil tamtéž movitý italský obchodník Konstantin Magni. Jeho žena mu povila celkem sedm dětí, z nichž třetí přibyl roku 1586 syn Maxmilián. Otec, ač jsa španělským poddaným stál ve službách římského císaře Maxmiliána II., jemuž kdysi zapůjčil nějaké peníze, které císař potřeboval k tažení proti Turkům. Ježto byla úhrada dluhu jak Maxmiliánem, tak i nastoupivším Rudolfem ústavičně odkládána, rozhodl se Konstantin, ocitnuv se sám ve finanční tísni, přestěhovat do Prahy. Snad doufal, že v blízkosti císařského dvora prosadí snáze vyrovnání dluhu. Dlužno dodat, že zakotvit v Praze doby Rudolfovy nebylo nijak obtížné a že vyrovnání dluhu dosáhli teprve Konstantinovi dědici. Vraťme se však zpět k synu Maxmiliánovi známém spíše pod svým pozdějším řeholním jménem Valerián. Chlapec projevoval od útlého věku značné nadání, čehož hodlal otec využít a poslat jej na studia do Říma. Dokonce nuncius Alobrandini, pozdější papež Klement VIII. slíbil chlapce se v Římě ujmout.
Rodinné plány zhatil sám Maxmilián a to zcela nepředvídatelným způsobem. Roku 1599 totiž dorazila na pozvání arcibiskupa Berky z Dubé do Prahy první skupina nedávno vzniklé odnože františkánského řádu. V čele těchto kapucínů budících všude rozruch hrubým hábitem, vousy a bosýma nohama nestál nikdo jiný, než vynikající kazatel a misionář, později svatořečený Vavřinec z Brindisi. Kapucíni, většinou původem Italové jistě nejprve ovlivnili pražskou komunitu Vlachů. Maxmilián, který se nikdy nenaučil česky k řeholníkům záhy přilnul nejen krajansky. Jeho náboženský cit probuzený Hlavně Vavřincem z Brindisi, jej posléze přivedl k rozhodnutí vstoupit do tohoto přísného a asketického řádu. Přes veškeré protesty rodičů přijal šestnáctiletý Maxmilián 25. března 1602 v pražském klášteře spolu s řeholním hábitem i nové jméno Valerián. Již během noviciátu stráveném v Praze a ve Vídni, na sebe několikrát upozornil představené horlivostí, jež hraničila s výstředností. Podstupoval dlouhá noční bdění, jejichž trýzeň si zvyšoval požíváním soli, odpíráním tekutin a tím že se o pátcích nebránil cizopasnému hmyzu. Jeho výstřelky zašly tak daleko, že jej na pokyn klášterního lékaře museli představení opakovaně vybízet k umírněnosti, jež by nechávala mladému řeholníkovi i síly k pilnému studiu. Abychom pochopili proč nebyla kapucínská studia jednoduchá, musíme udělat kratičkou odbočku. V souladu s duchem doby, kdy všechny významnější řády přijaly za svou nauku některého význačného církevního myslitele chtěli i kapucíni něco podobného. Volba padla na sv. Bonaventuru. Protože však Bonaventurova nauka nemá příliš ucelený ráz, měli kapucíni obtížný úkol jeho nauku dotvořit a vyrobit z ní použitelný, kompaktní systém. Pokusy však nebyly uspokojivé a tak Valerián studoval v dosti neklidných dobách. Po završení povinných studií, během nichž se určitě setkal s Keplerem a jeho objevy spadajícími právě do této doby zakotvil nějaký čas ve Vídni. Zde se Valerián ukázal jako nadaný kazatel a rétor. Svým osobním kouzlem, přirozenou noblesou, nenuceností, příjemným zevnějškem umocněným vysokou postavou si dokázal připoutat lidi prosté i vznešené. V 17. století se stalo jakousi módou pověřovat diplomatickými úkoly kapucíny. Vzpomeneme-li si na proslulého P. Josefa Trembleye "šedé eminence" kardinála Richelieu, neudíví nás, že vyjímkou nebyl ani nadaný Valerián. První jeho diplomatická mise vedla do Polska. Odkud se odebral do Říma, aby informoval papeže o jejím průběhu. Zkoušku diplomata, zdá se, složil na výbornou a proto se mu zakrátko otevřela širší perspektiva.
Když v roce 1618 vypuklo v Praze stavovské povstání dlel Valerián mimo české území. Následujícího roku již jako představený klástera v Linci navázal osobní kontakt s Janem Keplerem, který zde rovněž tehdy pobýval. Na Linec neměl Valerián příjemné vzpomínky. Před několika lety, když tímto městem projížděl, byl ve zdejším klášteře zbit protestanty téměř k smrti. Vzhledem k tomu, že nyní operovalo stavovské vojsko pod velením hraběte Thurna před Vídní rozhodl se Valerián odejít do Itálie. Porážka stavovského povstání na podzim roku 1620 ovšem kartu obrátila a Valeriánovi se otevřely nové možnosti. Vrací opět do Vídně ale už ne jako prostý řeholník, nýbrž jako představený kláštera a profesor filosofie.
V souvislosti s uspěchy ve falcké válce vzrostla prestiž Habsburků natolik, že Francie a Anglie obávajíc se další expanze, podpichovala další vojenské akce proti císaři. Náš kapucín byl proto vyslán na další diplomatickou misi. Tentokrát do Francie. Z dalšího průběhu války je možno usuzovat, že nedocílil v podstatě ničeho i když svou roztomilosti, ač neuměl francousky, získal sympatie vznešené společnosti. Po návratu z diplomatické mise v roce 1623 byl přeložen do Prahy a to opět ve stejných funkcích představeného a profesora. O rok později již byl zvolen provinciálem a skoro zároveň se stal předmětem intenzivního zájmu právě nastoupivšího arcibiskupa Arnošta z Harrachu. Mladičký arcibiskup vědom si obtížnosti úkolů spojených s rekatolizací Čech usiloval získat Valeriána do svých služeb. Splnění jeho tužeb však záviselo jednak na Valeriánovi a jednak na vedení řádu. Valerián si kladl podmínky na jejichž splnění byl vázan jeho souhlas. Chtěl, aby byl podřízen přímo arcibiskupovi, aby mohl na cestách užívat kočáru nebo koně, aby mu bylo dovoleno číst zakázané knihy a absolvovat od hereze. Vedení řádu některé podmínky splnilo a projevilo souhlas s přechodem Valeriána do služeb arcibiskupových. O rozsahu úkolů, jež Valerián u arcibiskupa plnil si uděláme představu z toho, že mu byli přiděleni dva sekretáří a několik písařů. Vliv na arcibiskupa, kterého Valerián dosáhl, píle a horlivost kterou osvědčoval způsobily později, roku 1629 jeho jmenování apoštolským misionářem, což bylo vysoké postavení s rozsáhlými pravomoceni a vlivem na kurii. Hlavním Valeriánovým úkolem bylo řešení problémů souvisejících s rekatolizací Čech. Vliv luterské a kalvínské theologie na utrakvismus, který se do 16. stol. nijak zásadně nelišil od běžné církevní nauky způsobil, že se Čechy staly zemí s protestantskou většínou. Tehdy ještě nebyl protestantismus posuzovan jako fenomen dlouhodobého významu, ale jako poblouznění, s kterým se církev, projeví-li odpovídající duchovní úsilí, může záhy vypořádat. V 16. a počátkem 17. stol. se rekatolizace omezovala jen na naboženskou a kulturní činnost. Nedostatek mocenských prostředků nic jiného nedovoloval. Avšak porážkou stavovského povstání se mocenské prostředky ocitly v rukou císařovách a vyvstala otázka jak má rekatolizace pokračovat ve změněné situaci. Nedostatečnost starších teoretických principů a celková nepřipravenost na změnu situace způsobila, že první stanoviska byla tápavá a nejistá. Později začala krystalizovat dvě téměř diametrálně odlišná pojetí. Autorem jednoho z nich je Valerián a druhé sestavil císařův zpovědník jezuita Vilém Lamormain (1570-1648). Valeriánův umírněný způsob předpokládal zhruba toto.
Je nutno zřídit čtyři biskupství a dotovat je do té doby, než budou vyřízeny restituce církevního majetku. To ovšem nezavisí na císařově benevolenci, nýbrž je jeho povinností. Dále je nutno zřídit semináře pro výchovu schopného kněžského dorostu. Další postup pak může být umírněný, nebo násilný. Násilím lze provádět reformaci vypovězením nekatolíků ze země a potrestáním těch kteří neuposlechnou. Na oba způsoby lze vznést námitky. Proti umírněnému lze řící, že trpění heretiků je proti papežským bulám. Preláti budou proti zřízení biskupství protože se tím omezí jejich pravomoci a privilegia. Světští páni budou proti tomu, aby duchovní měli na sněmu vliv a moc. Tyto argumenty jsou, jak píše Valerián, vzhledem k závažnosti úkolu nepodstatné. Učení heretiků se z dogmatického hlediska vzato nesmí trpět, ale občanská tolerance není v rozporu s papežskými ustanoveními. Heretiky je proto nutno ponechat v zemi, tolerovat je, aby je bylo možno posléze získat. Avšak nikoliv pomocí výhružek a trestů, ale kázáním, vyučováním, láskou a vlídností. Takovou toleranci je třeba prosazovat. Vytvářením mocenských tlaků na nekatolíky se tito ze země buď vystěhují, čímž budou většinou pro církev ztraceni a nebo se stanou katolíky jen na oko. Obojím se nic nezíská. Nadto vzniká nebezpečí, že se Čechy vylidní a postižení budou jak doma tak i v emigraci pokračovat v boji proti církvi a císaři. Tyto důvody, píše Valerián, ukazují, že jedině umírněný postup je správný a katolický. Jedině tímto způsobem lze trvale v Čechách znovu zavést katolickou víru. I kdyby se při něm nedosáhlo žádoucího úspěchu je vždy dost a dost času přejít přísnějším opatřením. Smysl Valeriánových myšlenek vynikne ve srovnání s tezí jež předložil jezuita Lamormain. Panovník nesmí trpět nekatolickou nauku a duchovní moc má zbloudilé pouze poučovat. Reformu je nutno provádět světskou mocí, jež jediná má prostředky k její realizací. Bludaři jsou ve vstahu k církvi zatvrzelí, nadutí a pyšní. Potřebnou bázeň jim může vnuknout jen panovník a ne biskup. Bůh a příroda, píše Lamormain, postupují od méně dokonalého k dokonalejšímu. Nejprve je živočišné a pak duchovní. Nejprv strach a bázeň, pak teprve láska k pravdě a Bohu.
Jaký byl výsledek střetnutí mezi císařsko-jezuitskou stranou a českou církevní stranou ve věci postupu proti nekatolíkům je dnes obecně známé. V klíčových rozhovorech které probíhaly ve Vídni roku 1626 se arcibiskupovi, kterého zde zastupoval Magni nepodařilo prosadit své stanovisko proti přesile druhé strany. Tato katolická reforma, psal do Říma Valerián pln bezmocného hněvu, byla provedena jen politickou mocí, bezhlavostí, bez potřebného pořádku, více zpupností soldatesky, než poučením a příkladem. Navíc Valerián nabyl dojmu, že římská Propaganda za ním nestojí tak, jak by bylo třeba a rozhodl se proto na svůj úřad rezignovat a odejít do klášterního ústraní. To nebylo Valeriánovi povoleno, neboť by to znamenalo zbavit arcibiskupa nejvýkonnějšího spolupracovníka ve velmi neklidné době. Tak musel kapucín Valerián setrvat ve vysokých funkcích i nadále.
Dalším soubojem, který česká církevní strana pod Valeriánovým vedením vybojovala byl zápas o českou univerzitu. Stará univerzita založená Karlem IV. Lucemburským byla do Bílé hory v rukou protestantských. Vedle ní existovala od poloviny 16. stol. i vysoká škola katolická, jezuitská akademie, která skýtala vzdělání v oboru filosofie a theologie. Po stavovském povstání byli jezuité ihned vypovězeni, ale po jeho porážce se zase karta obrátila. Majetek Karolinské university byl darován císařským rozhodnutím jezuitské akademii. Při této příležitosti si jezuité vyložili situaci tak, že na ně přešla veškerá práva karolinské instituce. V praxi to znamenalo, že obsazovat filosofickou a theologickou fakultu budou výhradně oni a celý vědecký život se bude rozvíjet výhradně ve směru jezuitské scholastiky. Proti této vědecké uniformitě protestovaly jiné řády, zejména františkáni a dominikáni. Požadovali zřízení dalších dvou stolic pro nejezuitské směry, scotistickou a thomistickou filosofii. Jezuité však zaujali k návrhu koexistence více myšlenkových směrů odmítavé stanovisko. Poukazovali na to, že jezuitští profesoři jsou tak jako tak povinni respektovat autoritu sv. Tomáše a jsou s to podat posluchačům v příměřeném rozsahu i poučení o názorech Dunse Scota. Existence tří kateder je zbytečná a by byla jen zdrojem sporů. V této situaci se do věci vložil arcibiskup Harrach za jehož jednáním však můžeme sledovat zřetelný vliv našeho kapucína. Valerián ústy arcibiskupa argumentoval, že karolinská universita zrušena nebyla a tudíž i po spojení s jezuitskou akademií trvá jako autonomní korporace v čele se svým kancléřem, kterým není nikdo jiný, než arcibiskup. Toto stanovisko nebyl jen přímý útok proti rozpínavosti jezuitů, ale i proti světské moci, která jezuitům vydala univerzitu v plen. Záhy se ale Valerián přesvědčil, že běžnými prostředky jezuity výlučného vlivu na fakultách nezbaví a rozhodl se pro jinou cestu. Již dlouho se pražští arcibiskupové, Brusem počínaje, snažili o založení semináře, ale nikdy neměli k tak nákladnému projektu dost prostředků. Po Bíle hoře se situace změnila a Harrach z podnětu Valeriánova v Praze ústav pro výchovu kněžského dorostu roku 1635 konečně zřídil. Budova stála vedle Prašné brány a výukou zde byli pověřeni františkáni vypuzení z Irska známí jako Hiberni. Seminář se záhy stal významným střediskem. Z jeho tiskárny vycházela cenná díla a ze semináře se dokonce šířila znalost jansenistické theologie. Arcibiskup získal právo udílet na svém semináři akademické grady a zakázal konání promocí na jezuitských školách. Takovou volnost duchovní moci však stát nestrpěl donutil arcibiskupa dokonce za pomocí vojska ustoupit. Pro úplnost nutno říci, že k jakémusi kompromisu došlo až roku 1654. Fakulta filosofická i theologická zůstaly sice natrvalo v rukou jezuitů, ale arcibiskupovi se podařilo zachovat seminář, který se stal střediskem protijezuitské opozice, což mělo význam i pro vývoj české filosofie. Ráz tohoto sporu a Valeriánovo stanovisko a vystupování v něm osvětlují i kapucínův vstah ke generalissimovi císařských vojsk kterým nebyl nikdo jiný než Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna.
S Valdštejnem se seznámil pravděpodobně na podzim roku 1623, když vévoda dlel v Praze se svou mladou chotí Isabellou Kateřinou z Valdštejna, rozenou z Harrachu, sestrou to arcibiskupovou. Našemu kapucínovi nebylo nikdy zatěžko sblížit se s vysoce postavenými osobami a i v tomto případě si brzy získal vévodovu náklonnost. Vstahy obou mužů byly brzy téměř důvěrné a Valeriánovo slovo mělo u Valdštejna velkou váhu. Valeriánův zprvu upřímný vstah ke generálovi se však počal časem kalit, až se proměnil v rozhodné, ale pečlivě skrývané nepřátelství. O několik let později, kdy stále rostoucí moc císařského generalissima počala budit na všech stranách obavy, poslal bavorský kurfiřt Maxmilián do Prahy tajného agenta, jímž byl diplomaticky erudovaný kapucín P. Alexander z Ales, aby zde získal o Valdštejnovi informace. Těžko říci, zda navštívil pater Alexandr Valeriána, nebo to byl náš kapucín, kdo vyhledal mnichovského agenta. Jisté je však to, že když Alexander opuštěl Prahu odnášel si sebou ve vší tajnosti podrobnou italsky psanou zprávu o osobnosti a záměrech Albrechta z Valdštejna. Obsah této zprávy, které se říká kapucínská relace byl více než alarmující. Autor v ní s nesporným psychologickým nadaním vylíčil Valdštejna jako nábožensky lhostejného, lstivého karieristu, jehož cílem je zmocnit se po císařově smrti vlády v Německu a proměnit říši v absolutní monarchii. Na cestě za tímto cílem se prý nebude štítit žádných prostředků. Nebezpečí královraždy není v relaci přímo vyřčeno, ale je víc než zřetelně naznačeno. O tom kdo tyto informace bavorskému špionovi v Praze poskytl nebylo dlouho nic známo. Někteří historici soudili na knížete Lobkowicze, jiní pomýšleli na hraběte Slavatu. Velmi pravděpodobné je ale to, že jejich autorem nebyl nikdo jiný, než náš kapucín Valerián Magni. Tyto informace jistě přispěly k Valdštejnovu pozdějšímu propuštění z císařských služeb, což se po vstupu Švédska do války ukázalo jako závažná chyba. V krajně obtížné situaci se totiž ocitlo především Bavorsko, kam se za troskami katolických armád valily protestantské oddíly švédského krále Gustava Adolfa. Ač to zní neuvěřitelně byl to právě bavorský dvůr kdo se obrátil s žádosti o pomoc na v nemilost upadnuvšiho a zapuzeného Valdštejna. Jednáním o podmínkách, za kterých bude Valdštejn ochoten postavit se opět do čela armády nebyl opět pověřen nikdo jiný, než Valerián Magni. Jednání byla složitá a zprvu i neúspěšná a tak mohl Valerián na vlastní kůži pocítit hořkost intriky, kterou před lety pravděpodobně sám zosnoval. Posléze byla záležitost urovnána a Valdštejn se navrátil do čela armády.
V době, kdy rehabilitovaný Valdštejn měřil síly s Gustavem Adolfem u Lützenu, vrcholil v Římě proces s Galileim. Celá záležitost měla vyhraněný protiaristotelský ráz a musela tedy Valeriána, smýšlejícího v duchu kapucínské tradice rovněž protiaristotelsky nutně zaujmout. V Čechách bylo veřejné mínění heliocentrickému názoru velmi nakloněno. Rodrigo de Arriaga nejvýznamější představitel jezuitské scholastiky působící v Praze projevil ve svém díle Cursus philosoficus vydaném v Praze 1632 velmi otevřeně své sympatie ke Galileovi. Když došlo 22. června 1633 ke Galileiho odsouzení docílil pražský profesor toho, že své stanovisko nemusel ani v dalších vydáních svého díla měnit. Arriagovým vlivem zaujali čeští jezuité ke Galileiho odsouzení jen velmi zdrženlivé stanovisko. V této situaci se našemu kapucínovi povedl vskutku husarský kousek. Podařilo mu přesvědčit olomouckého arcibiskupa Františka kardinála Dittrichštejna aby svou autoritou zaštítil vydání Galileiho rukopisu Discorsi e dimonstrazioni matematiche v českých zemích. Zveřejnění tohoto spisu krátce po autorově odsouzení byl záměr více než smělý a zdá se, že nechybělo mnoho aby se zdařil. Jeho usutečnění překazila Dittrichštejnova smrt 9. září 1936. Galileiho spis vyšel o dva roky později, arciť již ne na Moravě, nýbrž Leydenu.
Četba Galileiho spisů přivedla Valeriána i k fysikálním experimentům. 12. července 1647 předvedl Magni vybrané dvorské společnosti na královském dvoře ve Varšavě pokus se skleněnou trubicí naplněnou rtutí v jejiž horní uzavřené části se po ponoření spodního otvoru do nádobky se rtutí a ustavení trubice do kolmé polohy vytvořilo vaakum. O tomto objevu až do této doby nikdo nic nenapsal. Širokým kruhům vzdělanců byla tato věc zcela novou a skutečnost, že se jev očividně příčil až dosud uznávané aristotelské tezi o nemožnosti vaakua dodával celé záležitosti nádechu senzace. Král, který chápal význam objevu jej nechal zopakovat před shromážděním varšavských theologů. Reakce byla dle očekávání velmi rozpačitá. Valerián vydal o pokusu tiskem krátké dílko, ale záhy vyšlo najevo, že pokus provedl již asi v roce 1640 italský fysik Berti a po něm i Pascal a Torricelli. Avšak prvním kdo jej provedl a zároveň o něm podal věřejnosti zprávu je a zůstane náš kapucín Magni.
V roce 1648 se znovu usadil stárnoucí Valerián ve Vídni, aby se zde opět věnoval filosofickým studiím, které chtěl pojmout do uceleného díla nazvaného prostě Opus philosophicus. Zde se také seznámil s Arnoštem, latkrabětem Hessenským, hlavou jednoho z porýnských státečků a zarytým kalvinistou. Pod vlivem rozhovorů, které vedl s Valeriánem se lantkrabě posléze rozhodl konvertovat ke katolictví. Na Valeriánův popud se rozhodl dát své konverzi okázalý ráz, tím, že na svém rodovém hradě Rheinfelsu uspořádá velkolepou disputaci Magniho s protestantskými theology. Arnoštovi se podařilo pro tento záměr získat skutečně vynikajícího luteránského theologa Petra Haberkorna. V době příprav na disputaci došlo k událostí, která by mohla být považována za bezvýznamný incident, kdyby nám neodhalovala jeden důležitý Valeriánův rys, totiž jeho již léta klíčící a stále rostoucí silné protijezuitské zaujetí. Když se Haberkorn objevil na Rheinfelsu nebyl právě Valerián přítomen, neboť konal rozhovory se šlechtici na druhé straně Rýna. Lantkrabě rozmrzen touto skutečností dal proto na hrad povolat jezuitu P. Rosenthala, aby disputaci zahájil prozatím on. Mezitím se neočekávaně brzy navrátil i Valerián. Nečekaná přítomnost jezuity u něho vyvolala výbuch hněvu. Obrátil se na lantkraběte a ostrým způsobem jej žádal, aby se jezuita neprodleně vzdálil a hrozil, že nedojde-li k tomu, opustí Rheinfels on, Valerián. Zaražený lantkrabě rozlícenému starci ustoupil, ale cholerický výstup, v němž kapucín očividně ztratil vládu nad svými nervy v něm nezanechal příznivý dojem. Následující průběh disputace s Haberkornem nebyl z Valeriánova hlediska příliš zdařilý, ale cíle bylo dosaženo. Lantkrabě Arnošt se odebral s chotí do Kolína, kde 6. ledna 1652 složil do rukou kolínského kardinála vyznání víry a přijal svátosti.
Valerián se navrátil do Prahy a pokračoval odtud se svými odpůrci v disputaci pomocí tisku. Magniho osobní nepřátelé šířili anonymně mínění, že Valerián nehájí katolickou věc dost obratně a před protestantskými theology neobstál. Dokonce sama Valeriánova nauka prý není katolická. Jak takovými pomluvami v té do již jistě stařecky popudlivý kapucín trpěl, snadno domyslit. Roku 1653 vydal na svou obranu spisek, v něm poprvé veřejně napadl ne pouze určitou osobu, ale jezuitský řád jako takový. Na tento tenký led jej ale mnozí z jeho dosavadních stoupenců nehodlali následovat. Platilo to v prvé řadě o lantkraběti Arnoštovi, jehož vlažný vstah po aféře na Rheinfelsu, nyní ochladl docela. Krize vyvrcholila o něco později, když vyšel německý spisek anonyma kryjícího se jménem Severus Medius, kde byla vylíčena fiktivní disputace mezi Magnim a jesuitou Keddem. Spis nesloužil Valeriánovi ke cti a navíc snižoval před protestanty povážlivě jeho autoritu. Kapucín za svou osobu nepochyboval, že pamflet pochází z jezuitských kruhů a za skutečného autora považoval P. Rosenthala, jehož nechal vyhnat z Rheinfelsu, před svou disputací s Haberkornem. V tom se ovšem, jak dnes již víme krutě zmýlil. Skutečným autorem byl spisu byl Jan Sebastian Mitternach, rektor luterského gymnasia v Geře. Tato skutečnost vyšla najevo až daleko později a tak Valerián zůstal až do své smrti přesvědčen, že bezohledný a sprostý útok na jeho osobu je dílem jezuitů. Ztratil poslední zábrany a rozvinul ostrou kampaň vydáním protijezuitského spisu ve Vídni roku 1654. Spis vyšel o rok později znovu v Praze a církevní úřady odňaly Valeriánovi právo jehož dosud jako apoštolský misionář užíval. Publikovat cokoli bez předchozího souhlasu příslušných církevních míst. V době kdy se tak stalo, vedl ve Francii podobnou literární kampaň proti jezuitům známý přírodovědec a filosof Blaise Pascal. Ten se záhy dozvěděl o svém pražském souputníkovi a v 15. Listu venkovanovi (25.11. 1656) vylíčil barvitě domnělé křivdy způsobené jezuity našemu kapucínovi. Pascal představil Magniho jako oběť jezuitské řevnivosti a dokazoval, že oblíbenou zbraní Tovaryšstva jsou paušalní a ničím nezdůvodněná obvinění z kacířství a jiných zločinů, formulovaná jako hrozby a zastrašování. Na zavěr odcitoval a podtrhl Magniho vášnivá slova "mentiris impudentissime", nestoudně lžete. Jezuité nemohli mlčet. Věděli lépe, než kdokoliv jiný, i než sám Magni, že v Čechách se spory neřeší disputacemi a přesvědčováním, ale mocenskými prostředky. Magni musel být proto jednoduše umlčen. Události nyní nabyly rychlý spád. Valerián doslechnuv se jaký neklid vyvolal jeho spisek ve Vídni opustil kvapně Prahu a odcestoval do Rakouska. Ubytoval se ve vídeňském klášteře a vyžádal si na 12. leden audienci u papežského nuncia s nímž měl ostrý rozhovor. 1. února 1661 pak došlo k události kterou nikdo nečekal. Pozdě večer se dostavil do kláštera úředník papežské nunciatury doprovázený císařským sekretářem a dvanácti ozbrojenými vojáky. Vykázali se příkazem samotného papeže podle něhož měl být Valerián zatčen a eskortován do Říma. Příchozí odmítli jakoukoliv diskusi s poukazem na to, že v případě potřeby zlomí jakýkoliv pokus o odpor násilím. Na odpor proti po zuby ozbrojeným vojákům, které poskytl k provedení úkonu sám císař, nikdo z řeholníků nepomýšlel. Valerián byl zatčen a zanedlouho mohli vystrašení obyvatelé kláštera pozorovat jak je za svitu pochodní odvážen ztemnělýni ulicemi do veřejného vězení, kde byl umístěn mezi prostitutky, pouliční zloděje a jiné běžné delikventy. Jeho uvěznění vyvolalo ve Vídni nevoli, řada význačných osobností vyjádřila Valeriánovi své sympatie návštěvou ve vězení a u císaře se sešlo více žádostí o jeho propuštění. Tyto intervence podporované dokonce i srocením vídeňského lidu nevedly k cíli, protože císař i nuncius se báli překročit směrnici podle které měl být kapucín dopraven na kurii jako vězeň. 19. února byl proto alespoň převezen z veřejného vězení do vazby v paláci hraběte Wertenberga, kde se s ním již zacházelo se všemy ohledy. Cestu do Říma pak nastoupil v doprovodu dvou spolubratří v kočárě, který zapůjčil císař. Po příjezdu do Salzburgu, kde se naši cestovatelé zastavili se Valeriána ujal zdejší arcibiskup hrabě Thun a všemožně se snažil, aby se kapucín necítil jako vězeň. U Valeriána se však záhy po příjezdu ukázaly příznaky vážné choroby. Bylo mu již 75 let a až dosud železné zdraví jej počalo rychle opouštět. Narychlo povolaní lékaři nedokázali na jeho rychle se zhoršujících zdravotním stavu nic změnit. Asi 4 měsíce po příjezdu do Salzburgu Valerián po krátkém, ale krutém utrpení 29. července 1661 zemřel. Přibližně v téže době vyšly v Litomyšli z tiskárny Jana Arnolda první exempláře Valeriánova stěžejního díla Opus philosophicus.
Magniho apoštolská činnost a jeho spor s jezuity neměl tehdy ve střední Evropě
obdoby. Dostalo se mu pozornosti celé Evropy. Jezuité spojovali církevní zájmy se
zájmy světské moci a vytvořili podmínky k tomu, aby o náboženských otázkách mohl
rozhodovat i císař. Magni byl proti násilné rekatolizaci a jeho ostatní úsilí uvnitř
katolické církve by snad mohlo být přirovnáno k tomu, oč usiloval mezi evangelickými
exulanty mozaický theolog a irenik Komenský. Od Komenského se však lišil hlavně
tím, že se nezabýval pedagogikou a pansofistickými otázkami. Valerián byl asketickým
kapucínem, jakoby pozůstatkem starých dob. Jeho religiosní humanismus musel zůstat
bez úspěchu protože dějiny se v českých zemích již před tím začly ubírat jinými
cestami, než na jakých je chtěl vidět dlouhý mnich Valerián Magni.