| Datum: | 8.2.1999 |
| Autor: | Jan Franc |
| Název: | Služebné kněžství |
| Typ textu: | text |
Liturgická obnova, jak byla ustanovena II.vatikánským koncilem, přinesla řadu změn, které byli církevní veřejností sice přijaty a mnohdy i převedeny do praxe, ale ne vždy dostatečně vysvětleny, zdůvodněny a principiálně pochopeny. V rámci této problematiky stojí i otázka správného chápání významu služebného kněžství. Mnohé liturgické úkony vyjadřují postoje, které mnozí nepřijímají, neboť tomu brání jejich nesprávné představy o osobě kněze.
Proto nejprve promluvme o tom, co rozhodně ke kněžství v dnešní církvi nepatří. Nepatří sem vše, co se týkalo jak kněží Staré smlouvy, tak kněží pohanů. Víme, že první církev nepoužívá, zcela záměrně, terminologii dřívějšího označení kněží, neboť jakákoliv kontinuita zde není na místě. První křesťané používají pojmy apostoltos = vyslanec, episkopos = dohližitel, presbyteros = starší - pojmy z běžného občanského života, pojem kněz je použit vždy pro kněze Starého zákona, či pohanského kultu.
Kněz starozákonní i kněz pohanských bohů byl prostředníkem mezi bohem a člověkem a jako prostředník pro stranu lidskou boha též zosobňoval, pro stranu boží byl zástupcem - obětníkem - lidí. Protože však sám byl člověk, přinášel bohu své oběti nejprve za sebe, pak za ostatní. Oba tyto momenty, které se k úloze prostředníka váží, jsou v Nové smlouvě zrušeny a nemají zde místo.
Přinášení obětí nebylo však prvotním posláním kněží, nýbrž bylo jím zjišťování boží vůle. Tato kněžská činnost se pojila velice úzce s projevy moci a vládnutí, a to jak na úrovni rodiny, tak celého společenství. Knězem své rodiny byl otec, nástupcem prvorozený syn. Ve společnosti pak knězem býval kníže, král měl nejvyšší kněžskou funkci, nebo minimálně svoji autoritou postavení kněží podepíral. Urážka krále byla chápána jako urážka samotného boha, kterého král (velekněz) pro lid představoval (sv. Pavel, když zjistil, že ve své obraně označil za "obílený hrob" velekněze, velice se upřímě omlouvá).
Kněz byl i učitelem zákona a poučoval věřící o boží vůli, rozhodoval v nejistých otázkách např. kultu i poznání. Kněží byli též lékaři - např. rozhodovali o nečistém - identifikovali malomocenství. Proto také byly na kněze kladeny ty nejpřísnější požadavky např. v kultické bezúhonnosti a tělesné dokonalosti.
Kněžství podle Nového zákona má svůj základ v Ježíši Kristu. On je jediný prostředník mezi Bohem a námi slabými lidmi. On nepotřebuje přinášet oběti za sebe a své hříchy a je navždy jediným veleknězem podle "řádu Melchisedechova".
V Kristu nachází své naplnění, ale i svůj konec, všechno obětnictví. Nikdo z nás již nepotřebuje kněžsko-kultové prostřednictví, protože v Kristu, jediném prostředníku mají všichni křesťané bezprostřední přístup k Bohu. Tento princip všeobecného kněžství, který je založen na naprosté rovnocennosti všech v očích Kristových. Všichni, kteří se ke Kristu připojují - tedy pokřtění - mají podíl na jeho velekněžství a na možnosti obracet se k Bohu, jako k otci. Právě tento princip, ačkoliv byl v církvi vždy uznáván, byl výslovně zdůrazněn nejen reformací, ale i II. vat. koncilem. Nejeden liturgický úkon nové liturgické reformy symbolizuje podíl všech zúčastněných na probíhajícím aktu. Jen spojení s Kristem každého křesťana a tedy jeho všeobecné kněžství, které z toho plyne, takovou situaci připouští.
Čím se tedy liší kněžství všeobecné od kněžství služebného, nebo jak říkáme svátostného. Je vůbec kněz potřeba, jsme-li všichni pro spojení s Kristem kněžími, jak tvrdí protestanté? Nejprve se pokusme vyjádřit význam svátosti jako takové a potom aplikujme její význam na konkretní svátost - kněžství. Svátost je každá událost, kdy se člověk setkává s Kristem. Víme, že takových situací nastává v našem životě mnoho - pokud žijeme z víry. Ne každou situaci, kdy dojde k našemu setkání s Pánem však jako svátost označujeme. Je to dáno tím, že do úzce vymezeného pojmu svátosti zahrnujeme jen ty situace, kdy společenství církve setkání jedince s Kristem registruje a jako takové veřejně deklaruje. Z historie víme, že počet takových situací a tedy i počet svátostí v různých dobách a v různých komunitách kolísal. Ještě v ranném středověku nebylo rozlišováno mezi svátostí a svátostinou a proto mnoho situací, kdy Kristovo působení v křesťanu je předpokládáno bylo jako svátost přijímáno, jindy ponecháno.
Svátost kněžství je tedy setkání jedince s Kristem a to v situaci zcela specifické, t.j. situaci církví přijímanou a veřejně prohlášenou. Podstatou takového setkání je pověření jedince Kristem ke službě Božímu lidu a spolu s ním světu. Poslání, která platí všem Kristovým učedníkům, t.j. všem pokřtěným, je v jistých konkretních situacích specifikováno, jako poslání výhradní a je církví tak i chápáno a přijímáno. Touto službou je v první řadě hlásání evangelia, udělování svátostí a vyučování, jsou funkce z tohoto povolání plynoucí. Kristus řekl apoštolům (a říká jejich nástupcům - biskupům a ostatním klerikům - "Běžte do celého světa a získávejte mi všechny za učedníky".
Postavení kněze v liturgickém shromáždění je proto speciální ve službě oproti lidu Božímu, který je nositelem všeobecného kněžství. Proto kněz shromáždění předsedá a bez jeho přítomnosti není možno slavit eucharistii. Na druhé straně však slaví eucharistii všichni přítomní spolu s celou církví. Kněz je jednou z forem zpřítomění Krista při liturgii, lid Boží je jinou takovou, rovocennou formou Krista, který je prostředníkem Božím. Kněz sám, bez spoluúčasti obce by nebyl plnohodnotným Božím protějškem. Proto liturgická reforma vložila tak velkou intenzitu na zapojení všech shromážděných křesťanů do oslavy Boží při eucharistii. Je kladen důraz na pochopení, že nejde o osobní či soukromou akci jednotlivců, kněze nevyjímaje. Podobně, jako není přijímání těla Kristova záležitosti jednotlivce, ale celé církve, není tomu tak ani s přijímáním krve Páně. Toto pochopení, konfliktní ve středověku ve sporech o přijímání "pod obojí", je třeba i dnes zdůraznit, zvláště, když přijímání krve Kristovy po koncilu opět realizujeme v širším měřítku.