Datum:8.3.1999
Autor:Miroslav Kalčic
Název:Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova
Podtitul:z cyklu Zapomenuté osobnosti v dějinách církve
Typ textu:text

Bylo po sedmé hodině , když ticho onoho mrazivého pondělního večera nečekaně rozrazil hlas zvonu z pražského hradu. Rozrušení obyvatelé rozlehlého souměstí při Vltavě si kladli otázky, co se vlastně děje. Nebylo zvykem zvonit v tuto hodinu. Někteří z obyvatel měst pražských zvěděli důvod o chvíli později když pomáhali při hašení požáru, jež vypukl v konventu křížovníků v sousedství dosud nedokončeného kamenného mostu.

Zatímco v prostorách konventu zachváceného ohněm umíraly nemocné a nepohyblivé osoby, letěla od úst k ústům smutná zpráva, že v hradní komnatě skonal ve věku 62 let 6 měsíců a 15 dní, císař Svaté říše římské a král český Karel IV. Lucemburský. Psal se 29. listopad juliánského počítání roku 1378. Na příští den připadala památka sv. Ondřeje. Velkolepé pohřební obřady trvající více než týden upadly časem v zapomění, ale pojmenování, které mrtvému císaři přiřkl v jedné z pohřebních orací doktor pařížské university Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova zůstalo v historickém povědomí snad každého Čecha. V brilantním proslovu koncipovaném na téma Pláče Jeremiášova nazval zesnulého císaře Otcem vlasti, čímž postihl historický význam, který Karel pro český stát měl a má. Bystrý Vojtěch Raňkův rozpoznal a pochopil i to, že velký panovník uměl i včas umřít a nevyjadřoval proto snad jen pouhou rérorskou brilanci když ve smutečním proslovu formuloval obavy co se stane s lodí jménem Čechie zbavenou svého kapitána. Temné stíny nepříznivého vývoje započatého velkým západním schizmatem začaly pronikat i do šťastné výspy uprostřed Evropy. Mraky, které se stahovaly nad českým královstvím by nedokázal rozehnat ani sebeschopnější panovník. Jedním z prvních lidí, který si tuto skutečnost uvědomoval v plné její závažnosti byl právě Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova. Kdo byl tento muž, jehož jméno dnes téměř neznámé, bylo pro tehdejší vzdělaný svět i doby následující takovým pojmem, jako v našem století jméno Edisonovo, Einsteinovo či Nobelovo.

O Vojtěchově mládí toho mnoho nevíme. Za jeho rodiště je na základě historického zkoumání považován Malý Ježov poblíž Mladé Vožice na Táborsku. Tam vlastnil otec Vojtěchův zemanskou usedlost, kterou však nechtěl drobit mezi více dětí a tak musely některé jít do světa. Vojtěch narozený kolem roku 1320 se rozhodl pro duchovenskou dráhu. Jak známo, universita v Čechách ještě nebyla a budoucí kněží se vzdělávali ve škole při pražské katedrále. Vojtěch však toužil po vyšším vzdělání se proto vydal na studia do ciziny. V Paříži se dal zapsat na tamní univerzitu.

Teprve s počátkem pařížského pobytu opuštíme pole dohadů a získáváme spolehlivější zprávy ze zápisů v knize prokurátorů národa anglického, k němuž byli čeští studenti v Paříži počítáni. Zde se také dovídáme, že student Vojtěch, který po 8. únoru 1344 derminoval u M. Wessalaya byl 12. června 1346 prohlášen Mistrem svobodných umění. V následujících letech působil na fakultě jako profesor a úspěchy jichž dosáhl způsobily, že byl v září 1349, v říjnu 1350 a opětovně v únoru 1351 zvolen prokurátorem národa anglického. Když roku 1352 požádal valné shromáždění o přímluvu za přijeti za člena přední universitní koleje bylo mu jednoznačně vyhověno. Sorbonští Mistři žili jako kanovníci a měli slušné příjmy. To umožnilo Vojtěchovi, aby 10. října 1355 přijal volbu za rektora university. Jako první a poslední Čech zastával Vojtěch v souladu s platnými regulemi jen čtvrt roku, ale přesto se stihl významně zapsat do análů školy. Nadaný Vojtěch se však nespokojil s těmito metami, ale chtěl získat akademické grady i na nejvyšší fakultě sorbonské, svaté theologii. Jak si vedl zde nedovídáme se přesněji, neboť nám chybí podobně bohatý pramen informací, jakým byla Kniha prokurátorů národa anglického na fakultě artistické. Víme jen, že bakalářem svaté theologie byl prohlášen jistě již v roce 1363 a v zimním semestru téhož roku vykládal Lombardovy sentence za mimořádné účasti studentů i mistrů, výjma mendikantů s nimiž byl již tehdy znepřátelen. Dovídáme se i, že takovou účastí se nemohl pochlubit nikdo z jeho jedenácti kolegů sentenciářů za posledních osm let.

Jako většině současníků, tak i Mistru Vojtěchovi Raňkovu byla universitní studia žebříčkem k dosažení vyšších církevních úřadů. Přitom je zajímavé, že s přijetím vyšších svěcení nespěchal a domníváme se dokonce, že na kněze nikdy vysvěcen nebyl a spokojil se se svěcením nižším, protože arcibiskup Jan z Jenštejna ještě po letech, když Vojtěch zestárl a děsil se blížící se smrti jej napomínal, aby s přijetím vyšších svěcení již neotálel.

Po promoci na Mistra svobodných umění byl Vojtěch v souladu s tehdejšími pravidly doporučen papeži, aby mu ten udělil prebendu. Kliment VI. mu 22. května roku 1449 propůjčil hodnost pražského kanovníka, až by se ovšem byl takový post uprázdnil. Kurie totiž vydávala těchto jmenování mnoho a tak byly kanonikáty zadány na mnoho let dopředu. S tím asi Vojtěch počítal a dlouho trpělivě čekal. Až po mnoha letech se odebral do Avignonu, aby zde svou věc prosadil osobně. Zde se zdržel delší dobu a nějaký čas působil i jako papežský penitenciář. V této hodnosti je uváděn ještě koncem roku 1362, kdežto o rok později zde mešká již jako pražský kanovník. Než se však domohl požitků s kanonikátem spojených, musel s kurií podstoupit ještě tři další spory.

Návštěva Avignonu nebyla jediným přerušením Vojtěchových studií v Pařiži. Navštívil jistě několikrát Oxford protože odtud pochází rukopis jsoucí nyní v majetku vídeňské národní knihovny, obsahující dílo Richarda Fitzralpha Libros septem de paupertate Salvatoris a opatřený poznámkou "iste est liber magistri Adalberti Ranconis de Ericinio in Boemia". Fitzralph, tento věhlasný theolog a oxfordský profesor zemřel roku 1360. Získal-li Vojtěch do vlastnictví dílo Fitzralphovou vlastní rukou psané, usuzujeme, že s ním musil být nejen spřátelen, ale musil mavštívit Oxford před rokem 1360. Pozoruhodná je v této souvislosti skutečnost, jak si Vojtěch osvojil Fitzralphovy názory, zejména jeho odpor k žebravým řádům. Po návratu do Paříže dává tyto názory tak hlasitě najevo, že si mendikanty, zejména minority popudí do té míry, že jej nazývají secundus Armachanus a hledají, "jak by jej polapili v řeči".

Později, snad to bylo již na Vojtěchově cestě z Paříže do vlasti, zastavil se ve Würzburgu a pronesl před kanovníky katedrálního kostela řeč na oslavu sv. Mikuláše. Vojtěch vylíčil světce jako vzor pro duchovní pastýře a shledal soudobé církevní preláty světci velmi nepodobné. Na rozdíl od pokorného biskupa ze Smyrny, který se pokládal za nehodna biskupského úřadu a k jeho přijetí byl nucen, se dnes mnozí o vysoké církevní posty neomaleně derou a nerozpakují se ani ohánět se protekcí světských knížat. Toto ovšem není řádný způsob jak vejít do ovčince Kristova. Církevní prebendy patří horlivým, svědomitým a vzdělaným kněžím, kteří jsou jich hodni. Jinak udělovatel propadá kanonickým trestům. Vojtěchovo kázání je pozoruhodné nejen útočnou formou, ale i myšlenkovou výzbrojí předjímající kritiky doby Husovy.

Když se roce 1366 se Vojtěch ocitl opět po letech ve své vlasti, zasedl mezi metropolitní kanovníky, kteří jej poctili hodností scholastika s povinností dozírat na latinské školy. Tak se Vojtěch dostal do užšího styku s universitou před nedávnem založenou, ale sám však na ní nepůsobil. Sorbonský Mistr Vojtěch hrdý na své pařížské vzdělání pohlížel svrchu na domácí universitu zápasící s elementárními obtížemi začátků a nelibě nesl, že v bohosloveckém profesorském sboru mají převahu žebraví mniši a cizinci. Netrvalo dlouho a dostal se s německým Mistrem Jindřichem z Oyty do sporu, jež byl s to zničit jeho slibně se rozvíjející kariéru. Jindřich z Oyty, tento pozdější profesor vídeňské university obhajoval jako bakalář theologické fakultu pražské tezi, že Panna Maria byla neposkvrněně počata. V osobě Vojtěcha Raňkova ale našel tvrdého oponenta rozhodnutého ukázat svou vědeckou superioritu a starost o čistotu víry. Obsáhlou oponenturu podložil Vojtěch argumentem, že Písmo neučí Neposkvrněnému početí, když všeobecně zvěstuje, že vyjma Krista byli všichni počati v hříchu. Spor se záhy rozhořel do takové prudkosti, že zasáhl arcibiskup a uložil Vojtěchovi mlčení. Ten se podrobil, ale uražená ješitnost jej nutila hledat satisfakci u papežského dvora. Jindřich z Oyty byl obeslán do Avignonu, tam zadržován po celou dobu sporu, přičemž neušel ani domovní prohlídce. Pražští Mistři stojící za Jindřichem spatřovali ve Vojtěchově žalobě útok na celou universitu. Ani přátelé Vojtěchovi nebyli s jeho jednáním příliš srozumněni, zvláště když po dvou letech byl Jindřich výrokem papežského soudu osvobozen a podezření z hereze bylo sňato. Mistr Vojtěch Raňkův, jak dokazují jeho pozdější spory, se tímto procesem příliš nepoučil, i když důsledky z něho plynoucí byly nepříjemné. Císař, který byl velmi citlivý na to, obvinil-li někdo učitele pražské university z herese, neboť v tom spatřoval poškození státu, rozhněval se na Vojtěcha a zakázal mu návrat zpět do Čech.

Když se Vojtěch v Avignonu dozvěděl o císařově verdiktu odebral se do Paříže, aby pokračoval ve studiu theologie. Jan z Jenštejna, který tehdy na Sorboně studoval se M. Vojtěcha ujal a hmotně jej zabezpečil. Není třeba pochybovat o pravdomluvnosti Jenštejnově, neboť Vojtěch zbavený důchodů z kanonikátu se musil nutně ocitnout v bídě. Byl to také Jenštejn na jehož přímluvu nařídil francouský král sorbonské universitě, aby udělila Vojtěchovi theologický doktorát, jehož by prý nebyl jinak dosáhl, a byl to Jenštejn, kdo Vojtěcha usmířil s pohněvaným císařem a přivedl jej zpět do vlasti. Když tento po návratu neměl, kam by hlavy složil, zjednal mu Jenštejn u pražské kapituly příbytek, v němž pak trvale zůstával. Vyhnanství Vojtěcha Raňkova se musilo skončit někdy na přelomu let 1374-5, neboť jeho pobyt v Praze je doložen 18. května 1375. Císař Karel se zřejmě usmířil tím, že se Vojtěch vrátil jako doktor theologie. Od té doby žil tento vyjímečně vzdělaný mistr v Praze, požívaje neomezené vážnosti jako vědec, ale i jako řečník a poradce v pochybných případech, jež mu byly předkládany k rozřešení.

První velká příležitost kdy Raňkův osvědčil svou rétorskou znamenitost byl již zmíněný pohřeb císaře Karla. Když pak 6. března 1379 zavítal do Prahy papežský legát Urbana VI. aby odevzdal odstoupivšímu arcibiskupovi Janu Očkovi z Vlašimě kardinálský klobouk, byl M. Vojtěch požádán, aby jej pozdravil skvělou řečí. Tehdy přednesl M. Vojtěch před zástupcem nejvyšší viditelné hlavy církve žaloby a tužby, ozývající se již delší dobu z kazatelen reformních kazatelů. Jeho slova však nenalezla odezvu, neboť poslání Pilea di Prata bylo prvořadě politické.

V roce 1385 byl M. Vojtěch jmenován synodálním kazatelem. Zachovala se nám jeho nástupní řeč, v níž horlil slovy ne nepodobnými "ohňovým slovům" Jana Milíče z Kroměříže zejména proti simonii.

Pověst na slovo vzatého učence byla příčinou, že Vojtěchovi Raňkovu byly často předkládány různé dotazy a pochybnosti, aby je rozřešil. Několik Mistrových písemných odpovědí se nám zachovalo doposud. Tak například třeboňští augustiniánští kanovníci předložili učenému mistrovi dva dotazy. Zdali všechny předpisy v řeholi sv. Augustina zavazují pod těžkým hříchem a zda patření na Boha v nebi je tělesné, či mentální. Z odpovědi zaslané do Třeboně lze říci, že Vojtěch soudil o závaznosti řehole střízlivě a zaujal střední postoj mezi rigoristy, kteří spatřují v každém přestoupení řehole těžký hřích a mezi laxisty, kteří těžký hřích spatřují jen porušení tří evangelních rad. Zdali a jak odpověděl Vojtěch na druhou otázku nemůžeme zde říci, neboť v rukopisných sbírkách nebyla nalezena.

Dalším problémem, o němž se již od poloviny 14. století v Čechách horlivě diskutovalo bylo častější příjímaní eucharistie laiky. Vedle četných traktátů tuto diskusi dosvědčují i učené disputace mezi theology jako byli Jindřich z Bitterfeldu OP, Matouš z Krakova, ale i kazatelská činnost Milíčova. Protože tu neběželo o akademický spor, ale věc veskrze praktickou, zajímali se o ní i prostí faráři. Jeden z nich farář u sv. Martina v Praze požádal M. Vojtěcha, který byl jako schlolastik jeho patronátním pánem o radu. Vojtěch odpověděl obsáhlým dopisem, v němž zaujal střední stanovisko mezi těmi, kdo doporučují denní přijímání laiků a těmi kdo jej připouštějí jen zřídka. Vyslovuje se pro přijímání jednou za týden pokud mají vřelou touhu po eucharistii.

Konečně je třeba zmínit i Vojtěchův názor na živě diskutovanou otázku, zda P. Maria byla počata bez dědičného hříchu. Ve svém traktátu v němž se staví proti tomuto názoru, vypočítává Vojtěch nejprve důvody Dunse Scota pro názor, že byla počata bez dědičného hříchu, poté vykládá opačnou nauku, jíž má jedině za katolickou a nakonec vyvrací námitky proti této nauce. V jeho traktátu např. čteme: "Z toho, že Bůh může něco učinit, ještě nenásleduje, že se sluší, aby to učinil a tím méně pak, že to skutečně učinil". Na námitku, že Marii příslušela vyšší výsada, než Evě Vojtěch odpovídá, že Maria se narodila v době porušené přirozenosti a s touto přirozenosti. Kdyby byla počata dříve, byla by se narodila bez hříchu. Nejsou historicky podložené důvody, že se Vojtěch pro svůj názor zapletl do nového sporu s Jindřichem z Oyty. Ten totiž zůstal neutrální až do rozhodnutí magisteria a svůj souhlasný názor rozvedl až jako profesor ve Vídni v letech 1390 - 1391, kdy již však byl Vojtěch mrtev. Zdá se, že na negativním názorem Vojtěchovým stál nejen sv. Tomáš Aquinský jako autorita, ale i rukopis pařížský, jež měl Vojtěch v užívání a jehož anonymní autor nepochybuje, že Maria byla počata v hříchu dědičném. Ani v pokročilejším věku neopustila Vojtěcha samolibost a hašteřivost a znovu a znovu se dostával do sporů. Nejvážnější konflikty měl se samotným arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jenštejn byl o jednu generaci mladší, ale stejně sebevědomý, neboť také prošel kus světa, na západních universitách získal vzdělání zcela mimořádné a v ovládání pera nestál za Vojtěchem nikterak pozadu. Ještě v roce 1386 žili oba mužové v dobrém souladu. Na červnové synodě téhož roku však vyhlásil arcibiskup Jenštejn nový svátek navštívení Panny Marie, aniž si předtím vyžádal votum kapituly a Vojtěch se proti tomu jejím jménem ozval. Spor o svátek Navštívení se rozšířil na pojetí očistce a posléze i na sociálně tíživý problém odúmrtí. Podrobnější líčení těchto sporů přesahuje náš rámec, ale zmíníme se krátce o třetím sporu, jehož charakter nám pomůže v závěru zhodnotit Vojtěchovy povahové rysy.

Když se roku 1379 stal Jan z Jenštejna arcibiskupem, shledal na arcibiskupských statcích zvyk, který pokládal za pohanský. Jestliže totiž sedláci hospodařící na arcibiskupových statcích a platící stanovený úrok zemřeli bez mužských potomků, jejich nemovitý majetek nepřipadl příbuzným, ale arcibiskupské mense, jako odúmrť a navíc, což měl Jenštejn za obzvláště zavrženíhodné, pokud tito lidé žili, nesměli ustanovit dědice, nic odkázat zbožným účelům závětí, ani darovat za života. Arcibiskup pohnut touto nespravedlností přišel jednoho dne do pražské kapituly a požádal kanovníky o souhlas k svému rozhodnutí odúmrť na statcích pražského arcibiskupství zrušit. Kanovníci arcibiskupovi jednomyslně vyhověli. Generální vikář Kuneš z Třebovle dal proto vyhotovit koncept tohoto privilegia a požádal kapitulu, aby v případě, že by se text v něčem nezamlouval jej zredigovala a privilegiu připojila souhlas svou pečetí. Domský scholastik Vojtěch Raňkův se však postavil na odpor a přijetí privilegia kapitulou zmařil. Všechny Vojtěchovy argumenty v tomto sporu směřovaly v úhrnu k důkazu, že braní odúmrtí je platné právo a útoky proti němu jsou pohoršlivé, neboť staví osoby odúmrtí beroucí do nepříznivého světla. Na odpor se po boku Jenštejnově postavil i právně erudovaný Kuneš z Třebovle a názor kapituly byl nakonec prosazen. Co z toho sporu můžeme dovodit, zdá se, je to, že Vojtěchovi vůbec nešlo o utisknutí sedláků, protože motiv křesťanského milosrdenství a sociálního cítění, který vedl snažení Jenštejnovo a Kunešovo, ze svých úvah zcela vylučuje a nezajímá ho, chce-li kdo odúmrtě brát, či nikoliv. Na odpor reformnímu plánu se postavil asi především z důvodu, aby způsobil potíže a mohl ukázat v plném lesku svou převahu odborného vzdělání bývalému žáku Jenštejnovi, který, jak se domníval, nedoceňoval jeho věhlas a zásluhy. Pařížský Mistr Vojtěch se projevil jako typický představitel pozdní scholastiky. Nepostrádá jistou míru kriticismu, ukazuje značný rozhled, ale kompilační způsob práce a hromadění autorit mu zatarasuje přístup k pramenům duchovní tvořivosti. Je příliš konzervativní v myšlení i v životě. Naproti tomu o generaci mladší Jenštejn se projevuje jako průbojný a samostatně myslící člověk, který si navíc erudicí v ničem nezadá se svým učitelem. Jenštejn nevidí v theologii jen nauku a teoretický suchopár, nybrž aplikuje jí na každodenní život a usiluje o to, aby se evangelní pravdy projevily v počínání každého křesťana, především kněží, kteří mají býti soli země a vzorem ostatním.

Má-li být náš obraz Vojtěchovy osobnosti úplný, je třeba povšimnouti si ještě jeho úsilí církevně - reformního. Již výše bylo naznačeno, že M. Vojtěch nebyl k různým nedostatkům v církevním životě slepý. Jmenovitě bylo zmíněno jeho kázání ve Würzburgu, uvítací řeč kardinála Pilea a synodální kázání z roku 1385. Mnohem důležitější je však podpora, kterou M. Vojtěch skýtal představitelům opravného hnutí v Čechách Konrádu Waldhauserovi, Janu Miličovi z Kroměříže, Tomáši ze Štítného a Matěji z Janova. Už za svého prvního pařížského pobytu se Vojtěch doslechl, jaký ohlas mají v Praze kázání augustiniánského kanovníka Konráda, kterého do Prahy povolal sám císař z hornorakouského kláštera Waldhausen. Ve svém listě ze 7. června 1364 Vojtěch píše do Prahy Konrádovi, že jej sice nezná co do zevnějšku, ale je mu znám svou svatostí a povzbuzuje jej aby pokračoval v kazatelské činnosti a nedal se odradit útoky nepřátel. Nepřátely míní Vojtěch žebravé mnichy, zejména minority, jejichž peněžní praktiky tvrdě odsuzoval. Jan Milíč měl jěště větší úspěch než kazatel reformy a pokání Konrád. Jistě k tomu přispěl i jeho osobní příklad, když stojíc na prahu skvělé kariéry, zřekl se kanovnické prebendy v metropolitní kapitule, opustil královský dvůr, kde byl úředníkem a v naprosté chudobě se odddal kazatelství. Vojtěch byl "ohnivými slovy" Jana Milíče uchvácen a obdivoval, s jakou lehkostí se kazatel na dlouhé řeči připravuje. "Vše co já," píše Vojtěch, "maje kázati mužům učeným a osvíceným, sotva za jeden celý měsíc sestaviti dovedu, sestaví Milíč v mysli své za hodinu." Však také dostal Vojtěch příležitost se přítele zastat. Když byl Milíč pro některé své extatické výroky o Antikristu obžalován, jeho kázání byla dána k přezkoumání právě Vojtěchovi Raňkovu. Zcela uchránit všech nepříjemností jej však nemohl. Přesto však než Milíč do Avignonu povolaný a tam i zemřevší, odkázal starost o své dílo právě M. Vojtěchovi. Vojtěch se nedožil ani vyvrcholení díla Milíčova pokračovatele Matěje z Janova k němuž ho poutal více než přátelský vztah. Do miličovského okruhu patřil i jihočeský zeman Tomáš Štítný ze Štítného. Ač laik, nemající akademickou hodnost se Tomáš hluboce zamýšlel nad vztahem člověka k Bohu a své myšlenky vyjadřoval prostou, jadrnou řečí srozumitelnou každému. Vojtěch jeho počiny schvaloval, byl mu nápomocen a pročítal jeho české spisy, aby se do nich nevloudil blud a tak příspěl i k vytvoření české theologické terminologie.

Závažnou příčinou nedostatků církevního života a brzdou opravdové reformy bylo již zmíněné velké západní schizma vyvolané dvojitou volbou papežskou v posledním roce života Karlova, kterému velký politik už nedokázal a snad ani nemohl zabránit. Není divu, že se nejbystřejší hlavy zamýšlely nad tímto zlem a hledaly cesty jak jej odstranit. K nim se přípojil i M. Vojtěch Raňkův traktátem De scismate. Podle Vojtěcha jsou dvě hlavy církve obecné. Kristus, a jako hlava Kristu podřazená, papež. Ačkoliv má církev mít obě hlavy může se stát, že sekundarní hlava chybí. Avšak i v takové situaci může církev žít přirozeně a duchovně protože svou prvotní hlavu, Krista má církev vždycky. A tak ani v tomto schizmatu, kdy se vede spor o tom který papež je legitimní není církev bez hlavy. Protože církev je jedinou a legitimní nevěstou Kristovou, ani papež není schopen ji vésti v plném slova smyslu, protože je také podroben hříchu a může bloudit. Papež je spíše služebníkem všech a neměl by slouti hlavou. Spravuje pouze církev bojující, která hřeší, bloudí a je vzhledem k církvi univerzální jen částečně nutná. Kdybychom zde mohli vyložit celý Vojtěchův příspěvek k problému schizmatu bylo by ihned jasné, že ve Vojtěchově traktátu není žádného ohlasu nauky Wiclefovy, ani anticipace Husova pojímání církve, jak se někdy tvrdívá. J. Sedlák ve svém velkém díle nazvaném M. Jan Hus na str. 43 píše. "...již Vojtěch Raňkův zastával nauku pro níž zemřel Hus na hranici". Neboť Husovo učení je totožné, pouze donatistický názor Vojtěchův je vlivem Wiclefovým převeden na predestinaciánský. Paul de Vooght ve své práci Hussiana již tento názor poněkud otupuje a koriguje. Není pochyb, že Vojtěch znal Wiclefovy spisy, ale přímočarý způsob Wiclefova myšlení mu byl příliš vzdálený. Termín "in gracia Dei constituti" nemá nic společného s Wiclifovým predestinačním pojetím, což postřehl již zmíněný prof. Sedlák, když hovoří o "donatistickém" Vojtěchově pojímání milosti. Vojtěchova teze o pouze částečné nutnosti církve bojující však ukazuje, že ani donatistická nauka nemohla být jeho pramenem. Správné je v tomto punktu trvat na tom, že milost byla Vojtěchovi pouze dělítkem mezi církví univerzální a bojující, a nikoliv podstatnou charakteristikou pojmu církve vůbec, jakožto jediné neviditelné společnosti všech věřících, jak tomu bylo u Wiclefa i Husa. Kde tedy máme hledat prameny Vojtěchových názorů o církvi. Vojtěchův výčet definic nás navádí na dílo významného anglického myslitele Williama Ockhama OFM, totiž jeho Dialog, kde i Ockham uvádí různé definice církve za stejným účelem jako Vojtěch. Ukázat, že jedině univerzální církev je neomylná a nezhřešitelná. Konflikt který tento traktát vyvolal s Janem Jenštejnem, který stál na straně Urbana VI. proti Klementu VII., Vojtěch dlouho nepřežil. Vpředtuše blízké smrti odkázal své knihy benediktinům břevnovským a ostatní jmění pak nadaci jež měla podporovat žáky, kteří by se chtěli věnovat studiím theologickým a filosofickým na Sorboně , nebo v Oxfordu. Když se pak Vojtěch těžce roznemohl poslal k němu Arcibiskup Jenšteejn probošta kláštera augustiniánského v Roudnici, aby Jenštejnovým jménem poprosil Vojtěcha za odpuštění, jestliže mu nějak ublížil. Vojtěch tak učinil a poprosil i on o odpuštění. Na další žádost přednesenou roudnickým proboštem aby ustal ve svém odporu proti svátku Navštívení dal však M. Vojtěch zamítavou odpověď. Když pak Vojtěch právě o svátku Nebevzetí 15. srpna 1388 velmi těžce dokonal, spatřoval v tom arcibiskup Jenštejn trest Boží.

Co říci na závěr, máme-li stručně zhodnotit osobnost M. Vojtěcha Raňkova z Ježova. Především nemůžeme nevidět některé stinné stránky. Vojtěchovi scházela důslednost. Jiné učil dokonalosti, ale sám musel strpět výtky představených, že špatně plní povinnosti duchovního stavu. Byl nadšeným zastáncem církevní reformy, záštitou reformních kazatelů, obdivovatelem Milíče, ale sám nikdy nesebral odvahu k jeho následování v odříkavém životě a zemřel jako movitý kanovník. Silně vystupujícími povahovými rysy byla domýšlivost a hašteřivost. Vojtěch byl rozený opozičník, přímo vtělený spiritus contradictionis. Všemu rozuměl lépe než ostatní, ve všem musel mít pravdu a v odporu proti cizímu názoru klidně zašel až k obhajobě instituce tak nelidské, jako byla odúmrť. V těchto povahových rysech jako by byl inkarnací Petra Abelarda. Na druhé straně podobně jako i Abelard byl Vojtěch mužem s nespornou fysiognomií geniality, který svou hřivnu nezakopal a svou pílí dosáhl pozic vynikajícího učence. Jeho vzdělání bylo nepředstavitelně rozsáhlé a hluboké. Z domácích vrstevníků s ním mohl rovnocenně soupeřit jenom Jan z Jenštejna. Z následujících domácích generací 15. století se mu nevyrovnal nikdo. V Evropě byl nazývám "mužem hrozného rozumu a obdivné paměti". Ve Francii byl přezdíván "doctor famosus Parisiensis". Ať již máme k Vojtěchovi Raňkovu a jeho názorům jakékoliv výhrady je jisté, byl a je osobností významnou a dějinách českých mu bude vždy náležeti přední místo. Na tom nezmění nic ani fakt, že v naší dnešní konzumně založené společnosti je pokryt vrstvou zapomění.