Datum: | 10.5.1999 |
Autor: | Miroslav Kalčic |
Název: | Bohuslav Balbín |
Podtitul: | z cyklu Zapomenuté osobnosti v dějinách církve |
Typ textu: | text |
Je známou věcí, že historici všech ideových směrů a poloh považují shodně Bílou horu za důležitý mezník českých dějin. O tom nemůže být sporu. Rozptyly hodnocení historického významu Bílé hory bychom však mohli směle nazvat barokními amplitudami proto, jak rozdílná stanoviska se vyhrotila a oscilovala mezi dvěma póly. Jeden pól historiků označil Bílou horu a to, co po ní následovalo za nezbytný krok likvidující důsledky zhoubného vývoje započatého husitstvím, ba už velkým západním schizmatem. Druhá část píšící zejména po roce 1918 nazvala Bílou horu porážkou znamenající národní katastrofu a počátek třistastaletého pokoření českého národa. Tyto diametrálně rozdílné názory přirozeně způsobují to, že i postavy působící v pobělohorském období bývají hodnoceny v podobných amplitudách. Balbínovo dílo nesporně imponující svým obsahem a záběrem však nadto pojímá hodnoty, které výrazně přesahují svou dobu. Jaké to jsou hodnoty? Vyjdeme-li z předdefinované barokní amplitudy musíme říci, že tvůrce tohoto díla byl na jedné straně Balbínem Čechem a na druhé straně Balbínem jezuitou. Ony barokní amplitudy nám tak definují velmi široké pole které je třeba obsáhnout, abychom mohli odpovědět. Odpovědět na tu vůbec nejzákladnější otázku, proč může být Balbín ještě dnes zajímavý a proč, byv zapomenut, je oprášen a vytažen na světlo dvacátého věku které ale nechce být jeho soudcem. Toto jsou otázky na něž je třeba odpovědět a řekněme hned, že nalézt správné odpovědi není snadné. Zkusme si nyní, než budeme pokračovat, odpovědět, zda můžeme s tím co o Balbínovi víme, souhlasit s vyznáním, které po Balbínově smrti vyslovil nám dnes neznámý člen jezuitského řádu. "...a také velebí se v Pánu zesnulý kněz Tovaryšstva Ježíšova Bohuslav Balbín, doktor krásných umění a filosofie, jenž vše co napsal, dovedně napsal, vlasti naší pak jest Liviem, školám středním Quintilianem, šlechtě české Suetionem, sobě pak Tacitem." Barokní a především osvícenecké dějepisectví je nahlíženo jako kritické dějepisectví a proto i v Balbínově díle jsou hledány a vyzvedávány prvky kritičnosti, byť zdánlivé. Onou silnou složkou, oním motorem který posouvá tvorbu tohoto jezuity za dobu v níž žil je vlastenecké cítění, ano až vlastenecký sentiment. Posouvá ji až mezi romantické vlastence doby plného rozmachu éry kterou nazýváme národním obrozením.
Bohuslav Balbín se narodil 3. prosince 1621 v Hradci Králové. Mezi jeho předky nalézáme Jana Balbína sekretáře při apelacích z vladyckého stavu, majitele statku Ovčáry a humanistického poetu z proslulé básnické družiny Hodějovského. Jeho synovec se roku 1584 usadil v Hradci Králové a byl přijat do rytířského stavu. Vlastnil Lhotu pod Libčany, Dřevíč, mlýn v Předměřicích a majetek ve městě, kde byl královským rychtářem a správcem nad dřevem plaveným po Orlici z Kladska. Horní Dřevíč po něm zdědil jeho třetí syn Jan a po něm Bohuslavův otec Lukáš Balbín, který jej roku 1614 prodal a jako královský purkrabí v Pardubicích si ponechal jen majetek v Hradci Králové. Za stavovského povstání stál jako věrný katolík na straně Ferdinanda II. avšak již dva měsíce po narození svého sedmého dítěte, Bohuslava zemřel a své manželce Zuzaně rozené Vodičkové zanechal jen velmi skromné dědictví, které se brzy rozplynulo. Malý Bohuslav byl vychováván v Častolovicích u Oty z Oppersdorfu, kam se s matkou přestěhoval. Jeho mládí bylo provázeno silnou náboženskou pověrčivostí, snad podporovanou jeho matkou. Rodina věřila, že byl synek zachráněn před jistou smrtí staroboleslavskou P. Marií. Vedle matky na malého Bohuslava působila i babička, která v něm probudila zájem o přírodu. Častolovické prostředí jej "postihlo" i rozmařilostmi šlechtického života, zejména vášní k lovu, které se naučil u Oty z Oppersdorfu, zaníceného nimroda a rybáře, a která jej neopustila ani když se stal členem Tovaryšstva Ježíšova. I vstah k historii byl v něm rozvíjen od útleho věku. Hájkovu kroniku přečetl, jak sám poznamenává, třikrát, nebo čtyřikrát, dříve než dosáhl sedmi let.
Svá studia započal v roce 1631 u benediktinů broumovských, odkud přešel k jezuitům v Jičíně. Odtud přestoupil do jesuitské koleje v Brně, pak v Olomouci a studia ukončil na theologii v pražském Klementinu. V roce 1642 se studentu Balbínovi naskytla skvělá příležitost doprovázet na cestách po české zemi učeného španělského jezuitu, profesora na Karlo-Ferdinandově universitě, Roderiga de Arriagu, který byl do Čech řádem poslán vyučovat bohosloví a dozírat na studia. Česky prý Arriaga hovořil jako rodilý Čech a pro své vědomosti a společenskou povahu byl všude vítaným hostem. Z materiálů získaných na těchto cestách položil Balbín později solidní základ pro své historické dílo. Jako jezuita působil Balbín na mnoha místech Čech, Moravy, Slezska, Kladska, v Brně, Jindřichově Hradci, Jíčíně a Klatovech. Posledních 12 let svého života prožil v Klementinu na Starém Městě pražském. Časté střídání působišť a míst pobytu nás namnoze udivuje. Je tomu tak proto, že dobře neznáme poměry v jezuitském řádu. V Tovaryšstvu bylo střídání působišť téměř pravidlem a nelze hodnotit jako mimořádnou událost to, že byl Balbín například poslán roku 1668 do Klatov, i když o jeho přemístění rozhodli jeho představení na nátlak z Říma a on sám pokládal klatovské působiště za vyhnanství. Kdyby každé přemístění jezuity na jehož počátku stojí nevole představených mělo být pokládáno za exil, byla by česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, ale nejen ona, společenstvím pronásledovaných kleriků. Sotva bychom našli jezuitského misionáře který nebyl vláčen z místa na místo a s jehož prací a chováním byli představení vrcholně spokojeni. Mnohem závažnější změny v životě Balbínově způsobilo to co později předznamenalo definitivní konec jeho pedagogické kariery.
Po ukončení thelogických studií v roce 1650 působil Balbín několik let jako misionář ve východních a jižních Čechách. Jako misionář se pravděpodobně neosvědčil, snad proto, že dostatečně neovládal kazatelskou rétoriku a byl proto představenými převeden k pedagogické práci na jezuitských latinských školách. Tato jeho činnost jakkoliv úspěšná skončila definitivně roku 1660. Příčinou Balbínova odvolání nebylo s největší pravděpodobností jeho zanícené vlastenectví, jak se domnívají někteří starší historici. Byly to zcela jiné důvody. Byly pravděpodobně dosti závažné, neboť zásahy jež následovaly, byly velmi strastné a vrcholně nepříjemné. Podrobnou pramennou informaci o nich však nemáme. Můžeme se snad domnívat, aniž bychom vyslovovali soud, že mohlo jít o jakési mravní přestupky ve vstazích mezi Balbínem a jeho žáky. Ony skutečnosti, ať již byly jakékoliv, vyvolaly okamžitý zásah jakmile byly zjištěny, ale uvnitř jezuitského řádu a samozřejmě mimo něj se o nich podrobně nehovořilo. Je doloženo pouze mínění Balbínových představených, že 'Balbín stál v Jindřichově Hradci na pokraji záhuby a přece jej zachránil Hospodin'. Ve stejném duchu psal generální vikář české provincie zástupci provinciála do Prahy. "Pateru Balbínovi račte uložiti spasitelné pokání, nikoli však veřejné, nýbrž soukromé a postarejte se aby byl úplně zbaven jakéhokoliv styku se studující mládeží, ba vezměte v péči svou, aby odklizena byla veškerá příležitost k čemukoliv, coby jemu na škodu, nám pak a celému řádu na pohanu mohlo být." Balbín byl roku 1661 kvapně poslán do Jíčína jako "historicus" s příkazem psát dějiny české jezuitské provincie. Nelze vyloučit, že spolupůsobícími faktory tohoto protibalbínovského tažení mohla být i závist průměrných nad Balbínovými pedagogickými a vědeckými úspěchy. Závist je totiž fenomen v Čechách tak běžný, jako je střídání dne a noci. Značnou nelibost zakrátko na to vzbudila i Balbínova sbírka epigramů Examen mellisaerum (Včelí roj 1663 Praha, 1670 Vídeň, 1687 Köln), dedikovaná Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Žánr sám, epigram, pokračoval v martialovské tradici. Co však je nejvýš pozoruhodné, je to, že nabyl rysu "havlíčkovského" tj., měl podobu záporného paralelismu ve dvojdílné formě. První část epigramu uvádí určitou představu a druhá k ní zaujme nečekané stavovisko satirickým šlehem. Pro přirovnání epigramu ke včele, má Balbín oprávněný důvod. Včela žihadlem píchne, což je podobno satirickému šlehu v epigramu, ale zároveň snáší med, což je obdobou mravního naučení, které epigram přináší.
Při shromažďování materiálu zachránil Balbín mnoho archivních dokumentů, když na svých cestách nacházel rukopisy, jež ležely nepovšimnuty, nebo odsouzeny negramotnými lidmi ke zničení. "kolik já sám jsem zachránil knih a rukopisů, které již byly odsouzeny na pepř židovský" píše v životopise Arnošta z Pardubic (Vita venerabilis Arnesti 1664). Balbín nesmírně těžce nesl, jak nešetrně se v Čechách zachází s písemnými památkami a snažil se jich co nejvíc zachránit. V Bohemia docta najdeme tento příběh. "kdysi jsem narazil na hromadu rukopisů, které se povalovaly na polorozbité půdě. Ukázal jsem je majiteli tohoto učeného haraburdí a vychvaloval jejich cenu. 'Milý otče,' byla odpověď tohoto urozeného pána, 'kdyby jste sem byl přišel před třiceti lety, našel by jste půdu naplněnou knihami víc, než stodolu obilím. My však den co den vytrháváme papíry na různé domácí potřeby.' Zasténav nad nenahraditelnou ztrátou, prosil jsem aspoň o ty knihy, jež bych si vybral."
Bylo-li výše řečeno, že příčiny konce jeho učitelské kariery jsou nejasné, pak důvody proč byl později poslán do "vyhnanství" v Klatovech jsou známy, domníváme se, podrobněji. Hlavní příčinou byla náhlá změna v postoji nejvyššího purkrabího hraběte Bernarda Ignáce Martinice k Balbínově práci. Tento druhorozený syn defenestrovaného místodržitele, excelentně vzdělaný, ale i excelentně arogantní šlechtic původně Balbínovi snad i přál. Náhle začal vyřazovat Balbínovy práce ze svě knihovny a svou nepřízeň dal najevo představeným české jezuitské provincie. Postaral se i o to, aby byla z tisku stažena nejnovější Balbínova kniha Výtah z českých dějin. Čestí jezuité patřičným způsobem zpravili generalát v Římě a odtud přišel příkaz přemístit Balbína někam kde by nemohl škodit a podrobit jeho rukopis staroboleslavské historie nové cenzuře. Stanovisko římského generalátu, který rozhodl bez podrobnějšího zkoumání věci má opět charakteristické vysvětlení. Pokud došlo ke konfliktu mezi představitelem vlády a jezuitou, vina se hledala a priori ve vlastních řadách. V Římě se v závislosti na reference českého provinciála navíc objevila výtka, že se pater Balbín nechal příliš unášet láskou k vlasti. Co však způsobilo tento rozkol. Martinic byl prý u dvora kýmsi upozorněn na pasaž z jedné Balbínovy publikace, kde autor vychvaluje svobodnou volbu českého krále. I jeden epigram z roku 1661 vztáhl nejvyšší purkrabí na svou osobu. Již sám název "O pyšné zrůdě vlasti", prý tehdy nenechával pochyb o tom, na koho je mířen. V něm Balbín zaútočil na osobu neustále ochuzující zemi daněmi. "Ani zbožnost, ani ctnost nevyváží potlačování chudých". A tak pan purkrabí čekal a sčítal Balbínovy invektivy. Nakonec zapřemýšlel i nad svým rodopisem z pera Balbínova a zjistil, že o jeho rodu nepíše tak příznivě jako o Slavatech. Prohřešků již bylo dosti. Proto byl Balbín přeložen někam, kde nebude moci škodit.
Stojí za zmínku, že purkrabí Martinic se přátelsky stýkal s Tomášem Pešinou z Čechorodu, Balbínovým přítelem a žákem a pranic mu nevadilo, že Pešina je stejně nadšeným barokním vlastencem jako Balbín. Tyto všechny skutečnosti činí odpověď na otázku, proč tak náhle vzniklo Martinicovo nepřátelství k Balbínovi velmi nesnadnou. Dosud se nenalezla uspokojivá a jednoznačná odpověď. Těžko však byl příčinou Martinicův odpor k Balbínově vlastenectví.
V roce 1676 projevil arcibiskup Harrach přání mít historika Balbína v Praze. Ani tentokrát záležitost neproběhla hladce. Prelátům české provincie Tovaryšstva bylo z Říma dáno na vědomí, že mají arcibiskupa informovat o skutečnostech, jež byly před léty příčinou konce Balbínovy pedagogické činnosti v Jindřichově Hradci a to nesporně s cílem otřást Harrachovým přáním. Nevíme, zda se tato oportunistická intervence uskutečnila, či ne. Pakliže ano, ve prospěch Balbínův hovořil nejen věk, ale především už i proslulost jeho dějepisné práce. To bylo nejlépe patrno z jeho děl hagiografických O P. Marii vartenberské (Diva vartensis 1655) a o P. Marii tuřenské (Diva tursanesis 1658), kde najdeme exkursy historické, které ale censura potlačovala. Více se už historická linie uplatnila v díle o P. Marii svatohorské (Diva montis sancti 1665). Toho dílo je zajímavé tím, že stojí na rozcestí Balbínových zájmů, neboť jednou částí ještě patří hagiografii ale svou náplní historickou zároveň ukazuje, kudy se bude ubírat příští Balbínův zájem.
Balbínova školská praxe dala vzniknou i několika učebnicím, např, z teorie řečnictví Qesita oratoria (Otázky řečnické 1677), Brevis tractatio de amplificatione oratoria (krátký traktát o zvelebení řečnictví 1688). Prvé z jmenovaných děl je komponováno jako dialog profesora a žáka, ve kterém se vysvětlují zásady řečnického umění. Balbínem důmyslně zvolená forma tak velmi přispívá k oživení nepříliš atraktivní, místy snad i nudné látky. Snad stojí za zmínku krátká pasáž.
Žák: který druh moderního řečnictví vy, pane profesore schvalujete? A který si přece zaslouží doporučení?
Profesor: Onen, zajisté, jenž třebaže míří k novým cílům dbá přece jen pravidel a umění řečnického. V tom smyslu totiž, že i když nemá ciceronských period, přece jen se přidržuje latiny a usiluje o jasnost a ostatní ctnosti řečnictví.
Žák: Jaký záměr tento druh sleduje a co jej doporučuje?
Profesor: Dvěma věcmi si především dobývá přízně svého posluchače. Nadáním a půvabem novoty.
Žák: Prosím snažně, naučte mne tomu, abych, dostane-li se mi někdy posluchačů, mohl tyto pobaviti.
Profesor: Především si musíte přecevzíti v duchu, abyste projevoval spíše nadání, něž výřečnost, chcete-li se líbiti a poutati vždy svoje posluchače. Nechť vám záleží především na tom, aby vaše nadaní vás doporučovalo. Abyste svoje nadání ukazoval a co nejvíce upoutával svou vynalézavostí. Abyste si raději přál ztratit pověst, že jste řečník, než pověst, že jste nadaný.
Roku 1666 vyšel poprvé Balbínův Nástin humanitních nauk (Verisimilia humaniorum disciplinarum), spis jež je vlastně literární tečkou za autorovým pedagogickým působením. V tomto spise vyjádřil svůj úsudek o celé soustavě tak řečeného humanitního vzdělání a shrnul pravidla pro listy, latinský sloh, mluvnici, básnířství, emblemy, symboly, řečnictví sakrální i světské a dějepis. Spis je velmi pozoruhodným pohledem na obsah středoškolské výuky tehdejší doby. Nás však bude zajímat zejména to, co v něm Balbín napsal o dějepise, protože pro dnešní dobu je Balbín především historik, a nikoliv pedagog. "Dějepisectví se má psát tak, jak se děje vskutku sběhly. Vlastně by nemělo vůbec býti učitelů historiografie, protože pravda je vždycky podobna sama sobě. Avšak v naší době mnozí z dějepisců byli virtuosy ve lhaní a jiným pak dodávali odvahy, aby je následovali. A tak v pravdě největší události zůstávají nejistými, když jedni mají všechno, ať se toho jakkoliv dobrali, za prokázanou skutečnost a druzí pravdu obracejí v opak. Obojí se pak stupňuje v dalším pokolení." To znělo jistě velmi moderně a odvážně, zvlaště bylo-li to podpořeno citací mínění které pochází z pera římského historika Tacita. Toto jsou údajně jen plané řeči. Balbín totiž bývá obviňován z toho, že jako barokní člověk byl hrubě pověrčivý a neúměrně pobožný. Tyto vlastnosti mu prý neumožňovaly pravé, kritické a svobodné tvůrčí vzepětí. Nutno konstatovat, že jeho hodnocení císaře Karla VI. v životopise Arnošta z Pardubic, je v celku totožné s kritickým hodnocením naším. Je opomíjen i fakt, že hagiografie, jako hlavní Balbínův literární žánr byl opuštěn v díle o paně Marii staroboleslavské, které byl jako dítě obětován, a kterou upřímně po celý život uctíval. Mohli bychom uvest i korespondenci s tepelským opatem Wilfertem, kterou vedl v době klatovského působení. Jako příklad jasného a fanaticky nezkaleného zření reality nechť poslouží citát z dopisu Tomáši Pešinovi. "Prospívejte příteli drahý, nynější vlasti tak změněné co do lidu, jazyka, zákonů a výsad. Kdykoliv o tomto uvažují, zdá se mi, že nás několik, kdož se zabýváme starou Čechií, píšeme svými spisy náhrobní kámen. O hanba! Až tam jsme to dopracovali a to vlastními úradky." Balbín-vědec promlouvá i z řádků kritizujících tupost a lhostejnost primitivů a negramotných lidi. Ať již vládnoucích, nebo ovládaných. "Staří historikové poznamenávají s velkou bolestí v srdci, že táboři spálili knihovnu kláštera postoloprtského. Domnívali se, že když spálí bibliotéky, z kořene naprosto vyvrátí též i kláštery. Stává se totiž často, že nejlepší knihy spolu s mizernými skázy dojdou, neboť zůstávají neprohlédnuty, protože mnozí lidé se vzdali čtení pro obtíže jež působí." (V tom si ani naše doba nevede špatně). Podobně ostře smýšlí Balbín i o nadutých a neschopných politicích.
Během celého svého života shromažďoval Balbín materiál pro vlastivědné dílo, které postupně realizoval a které vycházelo po svazcích od roku 1679 až do jeho smrti. Stačilo se uskutečnit vydání jen části jeho projektu. Většina zůstala v rukopise. Ale i to, co máme dnes k dispozici v podobě jeho spisu Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti a historie Království českého), vzbuzuje úžas. Je neuvěřitelné, jak mohl Balbín vedle tolika jiných aktivit zvládnout dílo tak obsáhlé. Položme si otázku proč se Balbín zabýval tak obsáhle studiem historie své země a proč tolik lpěl na jejím poznávání. Katalyzátorem jeho úsilí byla nepochybně doba v níž žil. Dělo se to, čeho jsme mohli být svědky i v dobách nedávných. Když byl národ v nebezpečí, hrozilo vylidnění emigrací a terorem, když šlo o bytí a nebytí vždycky zesiloval tlak jak v odborných dílech, tak i v umění a kultuře na zájem o historii a velké události z našich dějin. Balbín chtěl, aby historie svou přirozenou pedagogickou mocí pomohla vychovat mladou generaci. Ne nadarmo se říká: historia - magistra vitae. Balbín však nebyl politováníhodným mentorem slavné minulosti české, podobným profesoru Nejedlému. Jeho pojetí bylo až geniálně moderní. Jeho originální přístup spočíval v tom, že mu šlo především o věci a až poté o osoby. Uchránil tak historické celebrity zbožštění, kterého se později tak hojně dostalo Husovi, Masarykovi, Benešovi i Gottwaldovi, abychom jmenovali kultovní expempláře některých zoologicko-ideologických zahrad. Velikost Balbínova přes všechny kritiky spočívá v poznání, že prioritní na jevišti historie nejsou herci, ale hra sama. Jestliže jsme se doposud ponejvíce zabývali Balbínem-historikem, neznamená to že byl specializovaný jen na politické dějiny, etnografii, hagiografii, či kunsthistorii. Šíře Balbínova záběru dokazují právě Miscellanea, kde se autor snažil zaznamenat všechno, co na svých cestách viděl, nebo slyšel. Jeho pozornost byla soustředěna i na zeměpisné, geologické a jiné přírodovědné jevy. Nebyl sice v těchto oborech specielně vzdělán, ale měl dar, který je pro povahu jeho záznamů nanejvýš cenný a který někdy postrádají odborníci. Byl totiž výborným pozorovatelem a zapisovatelem. Je považován za prvního, kdo se pokusil zevrubněji seznat poměry flory i fauny české, jak píše profesor Vejdovský.
Vzpomínáme-li jeho Miscellaneí blížíme se v našem povídání ke sklonku jeho života. Když vyšel tiskem první svazek, autor onemocněl zápalem pohrudnice a lékaři mu zakázali psát, obávajíce se nejhoršího. Balbín však mnoho lékařských pokynů nedbal. Rozhodně mu neprospěla ani zpráva o smrtí jeho věrného přítele Tomáše Pešiny z Čechorodu. V roce 1683 byl raněn mrtvicí a ochrnula mu pravá strana těla. Mozek však zůstal ušetřen. Mohl přemýšlet a hovořit. Kratší dopisy psal levou rukou a pokračování Miscellaneí diktoval písaři. Postupně ho zmáhalo i diktování a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Podíl na tom měly i neustálé cenzurní zásahy do jeho díla. V roce 1687 byl mrtvicí stižen podruhé postižena zůstala navíc i pravá noha. Balbín se už sotva vlekl životem, ale nestěžoval si a tak mnozí ani netušili, jak vážný je jeho stav. Žertoval i v nemoci. Navíc, ani na okamžik neumdléval v činnosti. Diktoval písaři životopis svého učitele a přítele Lancicia. Vydání se však už nedočkal. V posledním dopise příteli Weisovi napsal: "Už mi nastává chvíle, kdy stíny ohrožují okraj mého života. I zraku mi ubývá. Levé oko mám zcela zakalené, snad oslepnu. To se mi hlásí ten sedmý křížek. Zdalipak mi jej přejete? Sbohem." Dne 29. listopadu 1688 Bohuslav Balbín zemřel. Byl pohřben v kryptě klementinského kostela sv. Salvatora v Praze. Říkává se, že člověk může být hrdinou, nebo obětí svého života. O Balbínovi nepochybně platí to prvé.
Zamyslíme-li se nad Balbínem, shledáme pozoruhodné paralely s Karlem
Havlíčkem Borovským. Pozorovací talent, jasný rozum, ostré pero. Na
druhé straně šikana a nepochopení těch nejbližších, vyhnanství i silné
vlastenectví, které se oběma mužům stává osudným. Mohli bychom jmenovat
další a další paralely, ale není to účelem našeho kraťoučkého exkursu
do života Balbínova. Do života, který by zasluhoval moderní
monografické zpracování jako málokterý jiný. Havlíček nepochybně
Balbínovy epigramy znal a byl jimi ve své jedinečné tvorbě ovlivněn.
Jestliže však někoho nemohl ani cítit byli to právě jezuité. Bez
Balbína-jezuity by možná ani ten Havlíček nebyl tím Havlíčkem, jakého
jej máme dnes. Kdo ví? My můžeme jen tušit kolik věcí a jak dokáže
historie neuvěřitelně "zašmodrchat". S postavami je to ještě horší.