Datum:1.6.1999
Autor:Jan Franc
Název:Liturgická obnova
Typ textu:shrnutí cyklu přednášek z minulých let

Liturgická obnova je obvykle chápána jako podstatný výsledek jednání II. Vatikánského koncilu. Je to sice ve vnějším pohledu pravda, avšak tato obnova je následek a důsledek změny jiné, daleko důležitější.

Touto změnou je nový pohled na církev a to jako na Boží lid. Vše, co je v liturgické obnově nové, má svoji příčinu v novém přístupu k členům církve. Postavení všech členů církve je rovnoprávné. Klérus a laici jsou rovnocennými členy církve a liturgii slaví shromáždění všech věřících, celé církevní obce.

Liturgická obnova tedy zdánlivě jako nové přinesla obrácení oltáře, změnu liturgického jazyka, odstranění mřížky a mnohde i kazatelny, v neděli jedno nové čtení atd. Tyto změny však koncil jistě nechápal jako cíl a nekladl je na první místo. Liturgická obnova je spíše následek změn daleko podstatnějších a důležitějších. Je velkým omylem zaměňovat následky a důsledky za jejich příčiny a ty tiše ignorovat a v praxi potírat.

Koncil přinesl revolučně nové myšlenky. Jsou uvedeny např. v konstituci o církvi, kde je zdůrazněn pohled na církev, jako na Boží lid, který je na cestě. Jednota a rovnoprávnost Božího lidu, hierarchie i laiků, je zde důležitým výchozím bodem. Jednou z viditelných forem vyjadřujících tuto myšlenku, je účast lidu na liturgii spolu s principem subsidiarity, t.j. ponechání úkolů, které vykonávají jednotlivci při liturgii těm, kterým je uložen (např. má-li číst čtení lektor, nemá ho zastoupit kněz). Tak je především odstraňována dvojkolejnost - soukromé zbožnosti lidu (věřící se např. při mši modlili růženec nebo zpívali píseň, která se však liturgie týkala okrajově) a liturgické zbožnosti kléru (kněz latinsky a potichu - tedy jen pro sebe četl slova liturgického textu). Je však třeba vyjádřit jednotu všech, kdo se liturgie účastní, aniž by byla potlačena různost služeb.

Za každou liturgickou změnou, jak ji koncil nabízí, je tedy třeba v první řadě hledat smysl a ducha, který ten či onen úkon vyjadřuje a sleduje.

Chybou je, že současně se zaváděním změn liturgických úkonů (např. postojů při liturgii) nebývá dostatečně objasněn též smysl této změny. Považuji za důležité pro přijetí jakékoli změny vnější především její přijetí vnitřní, které souvisí se změnou smýšlení.

Příčinou je jistě to, že vysvětlení často potřebuje i hlubší znalosti historických okolností, christologických a ekleziologických konsekvencí a není vždy snadné povrchním výkladem do takových vazeb proniknout. Je samozřejmé, že odborná úroveň koncilních otců, která tvořila základnu při sestavování koncilních dokumentů není lehce dostupná. Zde pak nastupuje své místo důvěra v koncil, která není slepá, neboť je založena na křesťanském vztahu mezi bratry.

Liturgická obnova II. Vat. koncilu navazuje na předchozí vývoj a nelze ji chápat jako popření dřívějšího pohledu církve. Jde o prohloubení a doplnění dřívějšího stavu.

Proto liturgická obnova velmi často znovu uvádí do života i takové prvky, které v církvi v minulosti existovaly a s vývojem byly odsunuty do pozadí (např. přijímání pod obojí způsobou, přijímání na ruku aj.).

Není možno v rámci této úvahy konkrétně diskutovat větší počet liturgických změn, jak je obnova přinesla, a hledat smysl a význam každé z nich. Základní a společný princip jsme již zmínili. Je jím jednota a rovnoprávnost Božího lidu, všeobecné kněžství a v rámci toho různost služeb, ke kterým jsou jednotlivci v církvi povoláni; tím je naplněna pluralita sloužící harmonii organismu církve. Především takto je např. chápána funkce kněze, který předsedá bohoslužebnému shromáždění. Jednota všech zúčastněných s předsedajícím knězem je velmi důležitá a je mimo jiné vyjadřována např. stejným postojem, který při liturgii zaujímají (většinou stojíme tak, jako kněz, při kánonu, přijímání apod.). Naproti tomu různost ve službě je vyjádřena nemožností jeho zastoupení v určitých úkonech jen jemu vyhrazených, např. přednášení modliteb kánonu. Jak často se mnozí proviňují proti tomuto pravidlu, když šeptem, často i polohlasem spolu s knězem recitují např. slova ustanovení či celého kánonu.

Jiným významným důvodem, který vedl ke změnám v liturgii, bylo správné pochopení přítomnosti Krista při eucharistii. Rozhodně se nejedná o nové poznání této skutečnosti, ale jen o nové zdůraznění některých pohledů. Přítomnost Krista v eucharistii pod způsobami chleba a vína a rovněž tak v osobě celebranta byla zdůrazňována dostatečně i dříve. Pouze ta skutečnost, že Kristus je přítomen i v celém shromáždění věřících a ve slově Písma, když je při liturgii čteno, bylo třeba zvýraznit více. Proto došlo k obrácení oltáře a používání ambónu. Shromáždění je zapojováno do liturgie aktivní účastí: společnou recitací některých modliteb, odpověďmi a aklamacemi, zpěvem, někteří přinášejí dary, jiní přisluhují u oltáře, další čtou čtení, hrají na hudební nástroje, v neposlední řadě připravují liturgii a liturgický prostor. (Je nutno např. pochopit, že ten, kdo uklízí v kostele nebo chystá květiny, má podíl na slavení eucharistie a vyjádření Kristovy spoluúčasti při ní, jako kdokoli jiný. Jde o službu církvi, t.j. Kristu.)

Velmi důležitou pohnutkou pro liturgickou obnovu je zdůraznění významu liturgie pro spásu stvoření. (Nejen oslavujeme své vykoupení, ale také ho "zakoušíme" - t.j. právě nyní, v této chvíli, se tak děje.) Liturgie bez aktualizace díla spásy by klesla na pouhou světskou vzpomínkovou slavnost. Proto je třeba, aby ti, kdo se liturgie účastní, tento význam pochopili a osobně ho přijali. Použití národního jazyka nám k tomu má pomáhat. S tím také souvisí snižování významu adorace, která má v liturgii jen zcela okrajové místo.

II. Vatikánský sněm nám liturgickou obnovou ulehčil snahu proniknout do tajemství liturgie. Je na nás, abychom na tento dar reagovali zodpovědným a otevřeným přístupem.