1. Proč vůbec řeč o modelování církve:
- Vždycky mne udiví, když slyším nebo čtu jako hrdý argument, že nějaká konkrétní zvyklost nebo názor "je v církvi odjakživa". Je velice málo forem a obsahů, o kterých by se to pravdivě dalo tak dtručně říci.
Tak třeba se říká, že katolíci mají od samých počátků Kristem ustanoveného papeže a svátost manželství nebo svátost svěcení. Říká se, že tu nebo onu naukovou tezi nám ji zanechal Kristus, ale církevní dějiny mohou doložit, že ji Kristova církev neznala celých třeba prvých sto nebo i tisíc let.
- Máme díky Bohu církev ještě po dvou tisíciletích také proto, že Duch (Kristův) vybavil živé systémy schopností adaptace. Nejen církev, ale třeba i lidskou společnost. Církev se v dějinách měnila a přizpůsobovala novým podmínkám. Doklady některých významných přizpůsobení nabízí už Nový zákon.
Přizpůsobivost patří mezi kriteria zdraví organismu. Pokud je církev tělem, musí dokázat pružně adaptovat formy své existence, jinak svůj smysl existence (obsah i cíl věrný kořenům) ztratí.
- Dříve se taková věc děla spontánně a zmatky umírání starého a porod a zrání nového pak trvaly někdy i staletí, v říši živočišné i statisíce let. Dnes jsme svědky, že i dalekosáhlá proměna lidského světa směrem ke globalizaci potřebovala jen pár desetiletí, protože člověk se učí vědecky organizovat takové sociální procesy. Sociální procesy jsou ovšem natolik složité, že je není možno stihnout ani pomocí počítačů za rozumnou dobu bez umělého zjednodušení problému. Tomu opatrnému a cílevědomému zjednodušování složitých procesů se říká "modelování". Modeluje se působení záplav na hráze a krajinu, vliv sprejů na počasí kontinentů, změny tvaru pobřeží oceánů v důsledku vymírání některých ekosystémů. Modeluje si i budoucnost církve a hledají se její optimální struktury. Také proto papež Jan XXIII. veřejně vyhlásil program studující potřeby a možnosti přizpůsobení - aggiornamenta církve současné kultuře světa.
Modelování je metoda, jak přiměřeně uchopit složitý útvar, aby se mohl odpovědně zkoumat a nakonec mu najít optimální varianty. Církev má dnes tvář, která odpovídala poměrům světa po napoleonských válkách. Od té doby se stalo mnoho, např. dvě opravdu světové války, holocaust, etnické čistky, rozkvět nekřesťanských náboženství v Evropě.
Když se o to někdo snaží, musí jednat kriticky. To není nepřátelství, ale snaha prospět.
- Kdekdo by uvítal, aby systém jemu cenný - třeba církev - uměl vzdorovat atakům času, módy, svévole mocných. Odolnosti říkáme imunuta. Ta působí proti přizpůsobivosti. Zdraví systému však vyžaduje dynamickou rovnováhu imunity a přizpůsobivosti. Přirozená přizpůsobivost církve proměnám světa za poslední staletí velmi poklesla, imunita proti novému ji jakoby obehnala hradbami, udělala z ní pevnost. To není jen bezpečí, nese to zároveň hrozby: izolace, ztráty svobody, předčasné stárnutí. Takovou církev nepřemohou pekelné brány, ale lidská tvrdošíjnost, mylně pokládaná za věrnost idejím otců.
Církev není ani naše, ani Svatého Otce nebo Vatikánu, je Kristova. Lidé ji spravují a nesou za ni odpovědnost
Tu práci na koncilu začali odborníci, ale musí v ní pokračovat všichni, i vy a já, každý podle svých schopností a vědomostí, protože církev je slovy koncilu božím lidem. Ten vzniká nikoli svěcením, ale křtem.
2. Model církve závisí na modelu spásy
- církev se od vrcholného středověku až skoro do posledního koncilu) považovala za boží království na zemi;
- později chápe sama sebe jako správce spásy skrze věrné hlásání nauky a spolehlivé udělování svátosti)
Na posledním koncilu deklaruje, že církev má sloužit světu jako svátost spásy uprostřed světa
Vždy znovu si musíme cílevědomě volit cestu a prostředky k tomu, co seovažuje za spásu. Jak ohrožení a záchrana, tak cesty za ní v konkrétních podmínkách společnosti jsou velice závislé na době, mají své dějiny.
biblický příběh mladé vdovy Rut v cizině připomíná, že spásou rozuměl biblický autor knihy i to, že Rut získala svými půvaby, vtipem i chytrým aranžma dobrého a přitom bohatého ženicha; ten ji a její tchýni existenčně podržel a Rút udělal šťastnou matkou - je to prababička krále Davida, zachránce národa.
- Každý typ záchrany má svoji taktiku, logiku a optimální cestu k cíli; podobně modely církve závisí na tom, před čím hledáme záchranu. Příklady:
- Záchrana před nemocí a smrtí - pak spásu třeba hledat v zdravém životním stylu, např v józe, anebo v sanatoriích;
příklady "spasitelů": vegetariáni, dobrý personál nemocnice, učitelé jógy
- záchrana před nejistotou a nesmyslností existence - pak životní optimismus (Buddhův, Konfuciův nebo Ježíšův) a jejich umění čelit nepřízni doby
deziluze hippies nalezla lék v Ježíši typu Superstar, sociální bídu léčili mnozí uctíváním Marxe a Lenina.
- záchrana před otroctvím konzumní společnosti - pak některé z hnutí milujících svobodu
Tolstoj ukázal, že svobody blahoslavených chudých podle horského kázání lze dosáhnout i bez církve
- záchrana před následky hříchu jako přestoupení božího zákona trestaného peklem po posledním soudu - pak pomůže klasická (=pietistická) nábožnost, náboženské povinnosti, zbožné tradice lidové církve
- záchrana před osamělostí, marností a odcizením (=moderní pojem hříchu)- pak církev komuniálně fungující a s moderním pojmem zbožnosti.
V komuniální zbožnosti je Bůh ctěn následováním Ježíšovy sebevydanosti druhým, odvahou k eucharistické věrnosti, která "pro vás" láme vlastní tělo a žasne, že i sama také dostává odpověď v jiné lásce.
.
3. model lidové církve s posvátnou mocí.
- následování Krista jde jistě i v církvi lidové, ale nikoli na prvém místě a nikoli o právě věrnost památce eucharistické sebevydanosti. Spásou je tu uniknout peklu odpuštěním vin a zbožnými zásluhami.
Mše, mariánská úcta, dětinný vztah k autoritě jsou nejdůležitější záslužné akty.
- Lidová církev vyrostla z mentality velkých církevních feudálů ve vrcholném středověku:
- feudál měl ekonomickou moc, často i nadprůměrné vzdělání, měl nástroje k vynucení práva, byl autoritou;
- Feudál měl universální odpovědnost za poddané a jejich soužití. Kdo nebude chtít být dobrý podle představ vrchnosti, bude donucen silou meče.
- Lid nepotřebuje práva (protože na ně prostě nemá) a nemá společenské povinnosti. Osobně odpovídá jen za úctu a poslušnost vůči vrchnosti.
- V církvi lidové dodnes stejný model, (konkrétní náplň je pochopitelně jiná):
- Moc není politická, ale posvátná
- vládne hierarchie (hier-archon) a jí delegovaní klerici,
- povinnost věřícího lidu spolehlivě vymezuje generální linie úcty k vrchnosti a poslušnosti magisteriu
- V církvi lidové je církev především feudálně organisovaná viditelná společnost s charakteristickými známkami a projevy jednoty celku (definice kardinála Belarmina ve všech katechismech až do posledního koncilu)
- Základní jednotkou církve je dodnes diecéze, (v době římské říše správní okrsek císařského úředníka-representanta); v čele diecéze je hierarcha jmenovaný z centra oblast monoplolu konkrétního hierarchy (duchovního knížete).
- V diecézi má vládnoucí posvátná moc monopol na liturgii, právo, soud a učení doktriny. Výhradně biskup si pro to určuje výkonné podřízené podúředníky, na které deleguje některá svá dílčí práva a povinnosti (jurisdikce).
- Lid náboženské hodnoty nevytváří, ale konsumuje: kázání, katecheze a svátosti í vše ostatní ke spáse vedoucí. "Duchovní stav" (=klerikové) je pro spásu lidu absolutně nepostradatelný, lid bez svátostí udílených knězem potvrzeným biskupem by nebyl lidem katolickým
- profánní svět se v posledních stoletích přizpůsobil změnám ve faktické kvalifikaci lidu (vznikly republiky, konstituční monarchie), v církevní katolické oblasti zůstaly v platnosti principy osvědčené ve feudalismu, etabloval se postfeudalismus (feudalismus doplněný prvky moderními v absolutistických režimech).
- centralizace moci - ani biskup, ani konference už není rozhodujícím, ale úřad papeže, od něj se odvíjí pyramida moci
- absolutizace moci - papež má poslední slovo, a priori "kolegiální" (nemusí nic konzultovat s jinými biskupy) proti rozhodnutí není přípustné odvolání, kritika se pokládá a priori za trestuhodný čin
- totalizace vlády - posvátná moc reguluje vše v kultuře: etiku, vědu i umění, politiku i právo
- Už protireformace správně porozuměla, že nutno kompenzovat nepřiměřeně pasivní roli laiků v katolictví
např. intensivnějšími prožitky: liturgické slavnosti, divadla, barvité legendy, košatý kult svatých a zázraků, poutě
- po napoleonských válkách specifická restaurace církevního smýšlení jen dočasně vykolejená Druhým Vatikánským koncilem:
- zbožnost je v lidové církvi totéž co mravní bezúhonnost a vytrvalost v získávání zásluh.
zjednodušuje se a zpřísňuje morálka - hlavní ctností je "dětinná" (=absolutní a nekritická) poslušnost vůči církevní autoritě; hlavním hříchem je vše od pasu dolů; nedokonalost nutno kompenzovat zásluhami.
- zbožnost ve viditelné společnosti je vhodné deklarovat:
- favorizuje se kvantifikace: více mší ("dávat na mši - absolutní oběť" dvakrát je lépe než jednou, místo otčenáše resp. zdrávasu lépe desátek, růženec, více zpovědí a více přijímání kvalifikuje bonitu práce duchovního správce,
- pěstuje se "církevní vlastenectví" jako odlišnost: hrdost nad vlastní konfesí, konfesní verse tělocviku, táboření, škol, charity; národní srazy mládeže, televizní mše, vládami organizované návštěvy papeže, komplex "je nás mnoho"; náboženská xenofobie
- světí se pole, auta, bufety malé neviditelné skupinky je třeba vevázat do farních aktivit
pokud spásou je uniknout zatracení včasným pokáním a účastí na zásluhách je model lidové církve efektivní. Koncil k tomu ovšem varuje: "Rozpor, který je u mnoha lidí mezi vírou, ke které se hlásí, a denním životem, je třeba počítat mezi nejzávažnější omyly naší doby... ať neváhají příležitostně přicházet s novou iniciativou a uskutečňovat ji".
4 model. komuniální církve
- svět je hodně jiný, změnilo se i paradigma společnosti
, mnohý už zde na světě zakouší odcizení, bezmocnost, bezvýznamnost, marnost existence. v neklidných časech kulturních zlomů narůstá žízeň po záchraně
- nefungují klasické stereotypy (rozpadl se křesťanský étos sjednocující Evropu)
- nefunguje klasická komunikace, prožitek je důležitější než bezchybná ideologie, komunikuje se pomocí emocí a šoků (hudba, poezie, výtvarné umění, náboženská show)
- roste emocionální náročnost, tím i otevřenost drogové euforii i při vědomí nevratných důsledků; sex a také ideologie se staly drogou, esoterické kulty, sektářství, syntetická náboženství
- poslední století naznačuje, že v katolictví nemá šanci hlubší reforma lidové církve; legální a zdaleka nejmocnější nitrocírkevní lobby se neskrývaně angažuje stejně proti modernismu zdola jako proti koncilu shora.
- po čase vstřícných experimentů v liturgii respektujících kolegialitu všeobecného kněžství je zase už legálně aktivní jen klérus, případně muž (ministeria, kázání),
- subsidiarita se obětuje uniformitě překřtěné na jednotu (rozhoduje se zase jen "nahoře")
spása je v postmosderně takový řád života, který čelí atomizaci a deprivaci společnosti a umožňuje setkání s osvobozující pravdou, s odpovědnou svobodou a autonomií neprotiřečící dialogu.
- účinným znamením takové spásy je
- zkušenost relativní jistoty, kterou jednotlivci nabízí společenství
jen takové, které funguje jako kolektivní duše a kolektivní svědomí, schopné dialogu s osobním svědomím (ne každé seskupení prohlášené za společenství tak funguje!)
- společenství jako místo, kde se lze jako v chrámu postaveném podle listu Petrova ze živých kamenů,
- jistě a spolehlivě setkat s živým Kristem i bez doktríny (jako případě Samaritánky u studnice)
- kde se lze smířit i sám se sebou, s Bohem, s přáteli, kteří se navzájem zranili - jako rivalové Petr a Pavel,
- kde cewtou k uchopení pravdy je dialog (antiochijská a jeruzalémská církev)
- společenství jako zážitek vzájemné přijatosti:
- Jsem přijat (přijata) mezi ostatní (do party, ale také z okraje společnosti, z trosek zbylých z farnosti
- jsem uznán (uznána) jako někdo žádoucí, někdo, jehož charisma by ostatním chybělo - např. ženství)
- i velice různé osoby se navzájem snášejí, potřebují, milují (mé tělo se láme pro vás, krev se za vás vylévá)
- společenství, kde rozhoduje jen neformální autorita představených
- není uložena společenství zvenčí (tzv. formální autorita), ale je svobodně a s vděčností přiznávána zevnitř (tzv. neformální), zvečí je respektována a potvrzena
- nemá právo ani moc vládnout, ale čelí svým charismatem občasným nejistotám a neklidu srdcí jednotlivců, aby se mohla uplatnit charismata všech
- garantuje svobodu a tvůrčí jednotu různých uvnitř společenství
- garantuje fungující jednotu takového autonomně žijícího společenství s jinými autonomními celky
Takové svobodné a přitom ohleduplné soužití různých já věříme v Trojici; Ježíš je jeho svědkem (martyrem), a proto ani naše naděje v dosud neexistující společenství s Trojicí není jen bláznivá
Účinnému znamení spásné boží přítomnosti se říká svátost. Koncil mluví o církvi jako svátosti světa,.
Církev může být znamením spásy i pro svět neschopný přijmout naše osvědčené svátostné rituály tak, že vytváří fungující společenství a slouží jeho udržování. Dokáže to tím, že i sekulárnímu světu umožní ochutnat osvobodivost a uzdravující schopnost Boží přítomnosti
- musí však mnoho udělat pro to, aby taková živorodá společenství mohla svobodně vznikat a udržet se (společenství může mít jen hodně omezený počet členů!)
- vyvinout zralé metodiky duchovního života respektující stylovou pestrost lidských povah vznikajících v postmoderně i skutečnou potřebu záchrany komunikace
- naučit se rozpoznávat a uznávat charismata darovaná společenství na jeho jednotlivcích
na zkušenostech nutných pro sestavu a ověřování takových modelů se už pracuje na různých koncích světa. Koncil k tomu otevřel legitimní možnosti a přál si takový vývoj. Ne všichni za to koncil ctí. Ale církví jsme všichni, nejen ti se zdviženým prstem.