Datum: | 28.2.2000 |
Autor: | Jan Franc |
Název: | Zbožnost a spiritualita |
Typ textu: | text |
Spiritualitou a zbožností názýváme soubory způsobů smýšlení (spiritualita) a chování (zbožnost), tedy struktur v přirozeném řádu bytí (struktury ontologie). Přesto však nemusí jít o soubor vztahů jen k Bohu a ke svatým, či andělům, může jít i o vzathy k obecnému světu - k bližnímu, k societě atd.V případě souborů jednání zbožného je dotyk světa neustálý, protože se jedná o jednání komunikativní - tj. na úrovni vzájemného vztahu (lásky), který se stále mění. Vztahy, komunikace jsou adekvátní situaci a mají zpětnou vazbu. Odpovědi, kterými okolí reaguje na naši zbožnost nás orientují, měníme se podle nich. Tak je zbožnost cestou k proměně naší i celého světa, růstu stavby vesmíru - podmanění světa.
Proti těmto strukturám stojí struktury kultické - soubor pravidel a návyků vzhledem k jsoucnu nadpřirozenému.Kultismus však zachovává struktury bez ohledu na okolí, jde o jednání bez dotyku světa. Kult není založen na vztahu a nemění se zpětnou vazbou. Je-li kult zaměňován za zbožnost, jedná se o zbožnost mrtvou, farizejskou.
Každý soubor pravé zbožnosti je stavěn na historicky konkrétní podmínky. Např. rytířství, tak jak vzniklo v křesťanských rytířských řádech, odpovídalo na potřeby té doby a bylo tedy velmi pozitivní. Podobně spiritualita Františkánů byla reakcí na potřebu své doby, na to, co významě chybělo. Podobně v průběhu vývoje křesťanských staletí vznikají řády, které mají vlastní spiritualitu. Mnohdy se může zdát, že je spiritualita některých z nich v protikladu k jiné. Rozpor je však jen zdánlivý, naopak tvoří jednotu v měnících se podmínkách, a to jak místně, tak časově.
Mnohá zbožnost charitativních řádů a institucí vznikla obdobně, jako odpověď na naléhavou potřebu své doby. V dnešní době však mohou tyto potřeby být naplňovány institucemi státními. Vztahy k Bohu, projevované ať již prací a modlitbou, nebo mlčením, stát rozhodně nenaplní. Církev není k tomu, aby suplovala funkce státu, není-li to nevyhnutelně třeba k zajištění trvání světa. Je-li zde neschopnost profánních struktur zajistit životně nutné podmínky vývoje a trvání světa, pak církev zaskakuje. V okamžiku, kdy tyto podminky pominou, je třebazbožnost zaměřit na jinou, chybějící strukturu. Proto je dnes nevyhnutelná reforma spirituality charitativnícha sociálních řádů.
Soubory zbožnosti, které dnes chybí jsou nesmírně nutné pro další vývoj lidstva a vesmíru. Lidstvo se však hledáním takových souborů nezabývá. Doposud bylo jednání v tomto směru jen nahodilé, jedinci se nechávali vést Ducem sv. a soubory zbožnosti vytvářeli pod jeho působením. Nešlo však o cílevědomé hledání chybějícího stupně nové, pro vývoj nutné spirituality a z ní vyrůstající zbožnosti.
Nahodilé soubory informací vyrůstjí z podvědomí člověka. To je dáno v genetickém kódu lidstva a lze takovou informací nazvat Božím darem, neboť člověk nezískává takové hodnoty na základě vlastí práce.
Soubory informaci cíleně vyhledávané získáváme dvojím možným způsobem.
Taková spiritualita nenízdánlivě ničím naplněná. Přesto, nebo spíše právě proto je to velice obtížný krok, přijmout spiritualitu vývoje, když jen víme, že máme vytvořit nové podmínky pro nové formy zbožnosti a přitom je sami neznáme. Jediné, co víme, je to, že se jedná o podmínky růstu, tedy klidu, o podmínky zrání -psychyckého i duchovního. Je pro to třeba nově orientovat svoji zbožnost. Nehledat výsledky růstu, nesvážet do stodol, odpustit si kontrolu výsledků - nejdeme cestou chyb a omylů, jdeme cestou, kterou řídí Duch sv. - nemá chyby a omyly.
Příkladem je pro nás opět jednání Kristovo. Když založil církev, nedal žádné "Stanovy", čí "Řád" nebo "Normae". Jen kategoricky požaduje rozchod se starým člověkem, s tím, co bylo. Kristus vytvořil podmínky pro růst církve a lidsky řečeno se o ni dál nestará = nadělá si o ni starost. Ví, že Duch se bude starat.
V historii církve často narážíme na starost a snahu o zajištění budoucnosti církve lidským jednáním. Např. křižácké výpravy měly základní myšlenku - vojenskou silou zajistíme církev.
Podminky pro budoucnost nelze vytvářet ani kompromisy ani zachraňováním míru, ani vytvářením strachu z budoucnosti.
Pravá zbožnost je příprava na setkání s Kristem. S Kristem se setkáváme stále, ale setkání v budoucnosti bude setkání s člověkem novým, ne s člověkem dneška a tím méně s člověkem minulosti.
Zbožnost vede prověření člověka, k ověření, kterému říkáme ctnost. Každý zbožný člověk je člověk oplývající nějakou ctností. Ctnosti však mají také evoluční charakter a k tomu i svoji biologickou funkci Např. ctnost statečnosti v době prehistorické - člověk neutekl před mamutem se dnes vyvinula v jinou formu - neutekl před ředitelem,nekapituloval před reklamou.
V renezanci, kdy společnost trpěla rozmařilostí se objevila ctnost chudoby.
V prvotní církvi byla ctnost poznání a moudrosti - později však byla deklasována na téměř nepotřebnou - jen pro krále, papeže, biskupa, profesora. Pro lid byla uznávána jen ctnost poslušnosti.
Zbožnost hledající podmínky pro vývoj v budoucnosti vede k ověření člověka ve ctnosti NADĚJE. To je pravá paruziálni ctnost, která v podmínkách dnešního rostoucího chaosu a beznaděje ověřuje ty, kteří směřují ke zbožnosti hledání podmínek pro budoucnost v důvěře ve vedení Duchem sv.
Měli bychom prosit o zvětšení ctnosti naděje v církvi a za naději pro
ty, kteří jsou vpředu.