Datum:10.9.2002
Autor:Josef Kordík
Název:Čtyři stupně duchovního života podle Scota Pecka
Typ textu:text

První fáze, chaotická- antisociální

Druhá fáze formální- institucionální

Třetí fáze skeptická- individuální

Čtvrtí fáze mystická- společenská


Většina malých dětí a asi 20 % dospělých spadají do fáze jedna. V zásadě je to fáze nevyvinuté spirituality. Nazývá ji antisociální, protože dospělí, kteří se v ní nacházejí a ti, které Peck nazval lidmi lži jsou až na jejím dně. Zřejmě nejsou schopni milovat ostatní i když to mohou předstírat a dokonce si to o sobě i myslet. Jejich vztahy s ostatními lidskými bytostmi jsou v zásadě manipulativní a sobecké. Na ostatních jim vůbec nezáleží. Proto Peck nazývá tuto fázi chaotickou, protože tito lidé nemají zásady. Protože si vůle pokaždé jde kam chce, vlastní bytosti chybí integrita. Často končívají ve vězeních nebo se dostávají do jiných, společenských těžkostí. Nicméně, někteří mohou být docela disciplinovaní slouží-li to k osobnímu prospěchu. Mohou dosáhnout poměrně prestižních pozic, někteří se mohou stát i presidenty - diktátory například Stalin a Hitler.

Nebo, což vás asi velice udiví i kazateli. Před mnoha lety jsem se setkal s románem Sinclaira Lewise.Elmer Gantry. V této knize je popsán typ duchovního, kazatele, snad se to ani nedá vyslovit, prostě extrémní případ zlého kazatele. Autor ten román psal tak, že si jednou za čas pozval do svého hotelového pokoje všechny duchovní z toho města a zadal jim téma na které mají diskutovat. Diskuse si zapisoval a podle toho napsal román. Od tohoto románu se tomu typu duchovního říkán gantryovský typ.

Čas od času se tito lidé dostanou do kontaktu s chaosem vlastní osobnosti. Stane-li se tak, domnívá se Peck, že je to nejbolestnější zážitek jaký může člověk prožít. Většinou se z toho dostanou hladce, několik se jich patrně zabije, protože si nejsou schopni představit žádnou změnu, někteří se s tím musí vyrovnat na psychiatrii a někteří konvertují do druhé fáze. Tyto přechody jsou většinou náhlé a dramatické. Jak věřím z božího zásahu. Jako by Bůh hmátl dolů po duši a vyškubl ji o patro výš. Proces se také jeví jako nevědomý, jako by se to prostě událo. Pokud by to byla záležitost vědomá, člověk by si řekl, cokoliv, cokoliv je lepší než tenhleten chaos. Jsem ochoten udělat vše, jen abych se z něj vymanil. Dokonce podřídit se nějaké instituci, aby mě vedla.

Pro někoho může být takovou institucí vězení. Většina vězeňského personálu se setkává s určitým typem modelového vězně, spolupracujícího, poslušného, s dobrým chováním, oblíbeného jak mezi chovanci tak mezi vězni, protože je modelový, může být propuštěn na podmínku. A o tři roky později už má na svědomí sedm vyloupených bank a sedmnáct dalších zločinů. Dostane se opět do trestnice, do opatrování instituce a zase je z něj modelový vězeň.

Pro jiné může být tou institucí armáda, kde je chaos jejich života regulován něžně paternalistickou a dokonce i maternalistickou strukturou vojenské společnosti. Připomínám, že tak nějak to asi popisuje Švandrlík, tu něžnou instituci, armádu. Pro jiné to může být nějaká korporace nebo jiná, přísně strukturovaná organizace, ale pro většinu lidí je instituce, které se podřizují, církev.

Několik rysů charakterizuje chování žen a mužů druhé fázi spirituálního vývoje, což je fáze, do které patří i jistá část návštěvníků kostela. Jedním je jejich přilnutí k formám jako opaku obsahu, podstaty. K formám náboženství. Proto nazývá tuto fázi formální a institucionální. Někdy jsou tak spoutáni kánony a liturgií, že je velmi rozčilují jakékoli změny ve slovech, v hudbě nebo tradičním pořádku věcí. Kvůli tomu je stále zřetelný rozruch po druhém vatikánské koncilu, který vnesl změny do katolické církve.

Podobný poprask vzniká i v jiných shromážděních a náboženstvích. Protože jsou to právě formy, které lidi osvobozují od chaosu. Ti lidé, kteří se osvobodili z prvního stupně jsou za to strašně vděční, že už nemusí být v tom chaosu, jsou vděční za pravidla, že se mají o co opřít. Není divu, že se v této fázi spirituálního vývoje tolik bojí, když si někdo bezstarostně pohrává s pravidly.

Dalším rysem charakterizujícím náboženské chování lidí ve druhé fázi je jejich vize Boha jako nějaké vnější, transcendentní bytosti, jen málo chápou imanentního vnitřního Boha, Boha svatého Ducha. I když ho většinou berou jako milujícího, většinou také cítí, že ovládá a použije trestající sílu. Není žádná náhoda, že si Boha představují jako obřího, benevolentního nebeského ochránce pořádku. Protože je to přesně ten Bůh, jakého potřebují. Jako potřebují striktně formální náboženství.

Jsme takoví, jakou máme představu o Bohu. Předpokládejme nyní, že se dva dospělí lidé, pevně usazení ve druhé fázi vezmou a mají děti. Pravděpodobně je vychovají ve stabilním domově, protože stabilita je hlavní hodnotou lidí ve druhé fázi. Budou se k nim chovat s úctou, jako k důležitým bytostem, protože církev jim říká, že děti jsou důležité a že je třeba chovat k nim úctu. Ačkoli jejich láska může být někdy formální a nevynalézavá, obecně k nim mají láskyplný vztah. Protože církev říká, aby takoví byli a něco je o láskyplném chování učí.

Dítě, které je vychováno v takovém stabilním a laskavém domově, kde si může uvědomit svou důležitost a důstojnost a je také bráno do nedělní školy nebo do vyučování náboženství, absorbuje principy křesťanství už s mateřským mlékem. Nebo principy buddhismu, je-li vychováno v buddhistickém domě, nebo principy islámu, je-li to v domě muslima. Principy náboženství rodičů jsou jakoby vyryty do jejich srdce nebo jak říkají psychoterapeuti, zvnitřněny. Ale jakmile se tak stane, takové dítě nyní obvykle v období pozdní adolescence se stává samostatnou lidskou bytostí. Jako takové již není závislé na instituci, rodině, kterou by potřebovalo pro své vedení. Začne si říkat: na co je mi stará, vetchá církev se všemi svými hloupými pověrami.

Tehdy se začíná přiklánět ke třetí fázi, skeptické a individuální. K rozčarování
rodičů se z něj stává ateista nebo agnostik.

Asi se ti kdo jsou ve druhé fázi pozastaví nad tím, že skepticizmus, pochybování je dokonalejší, a že by v tom mohl mít zájem nebo zásah Bůh než zabydlenost dobře fungující instituce, dokonalé plnění přikázání. Druhá fáze je pro ně těsná, omezující.

I když jsou lidé ve třetí fázi často "nevěřící", většinou jsou lépe spirituálně rozvinuti než lidé, kteří setrvali ve druhé fázi. Navzdory svému individualismu, nejsou ani trochu
antisociální. Naopak, často jsou hluboce oddáni občanským záležitostem, rozhodují se samostatně. Proto individuální. Ne proto, že by byli samotáři.

Těžko uvěří všemu co se píše v novinách nebo tomu, že je nutné uznat Ježíše za Pána a spasitele, aby došli spasení. Stávají se z nich milující a oddaní rodiče. Jako skeptici, často důvěřují vědě a jsou opět hluboce podřízeni zásadám.

Muži a ženy v pokročilé třetí fázi jsou aktivními hledači pravdy. Hledejte a naleznete, bylo řečeno. Pokud lidé ve třetí fázi hledají dostatečně hluboko, naleznou po čem se pídí. Dost kousků na to, aby je mohli začít skládat dohromady. Nikdy ale ne tolik, aby celou skládačku dokončili. Vlastně, čím víc dílků naleznou, tím větší a úžasnější se doplňovačka stává. I tak mohou zachytit alespoň odlesk velkého obrazu, a vidět, že je vskutku nádherný. A že se podivně podobá oněm primitivním mýtům a pověrám, ve které věří jejich rodiče nebo prarodiče, ukotveni ve druhé fázi.

Tehdy začnou konvertovat do fáze čtyři. Mystické a společenské fáze spirituálního vývoje. Mysticizmus je velmi ostouzeným slovem. Nabývá různých forem, ale v průběhu věků hovořili mystici všech forem náboženství o jednotě, o skryté propojenosti mezi věcmi, mezi muži a ženami, mezi námi a ostatními tvory a dokonce i neživou hmotou. O spojení, jež umožňuje neviditelná tkáň procházející kosmem. Mysticizmus má očividně co dočinění s tajemstvím. Mystici uznávají výlučnost neznámého, ale spíše než aby se ho báli, snaží se proniknout ještě hlouběji, aby ho mohli lépe pochopit. Navzdory vědomí, že čím více chápou, tím více jim uniká. Milují tajemství v dramatickém kontrastu s lidmi ve druhé fázi, kteří potřebují jednoduché, jasné, ohraničené dogmatické struktury a mají jen málo pochopení pro neznámo a nepoznatelné. Zatím co muži a ženy ve čtvrté fázi přijímají náboženství, aby se přiblížili tajemství, lidé ve druhé fázi většinou přijímají náboženství, aby před ním unikli.

Z toho plyne matoucí fakt, že lidé přijímají víru a to i tutéž víru z důvodů nejen odlišných, ale i naprosto protikladných. Nedává to smysl, dokud nepochopíme kořeny náboženského pluralismu z hlediska vývojových fází. Konečně, mystici během staletí často hovořili o prázdnotě a vychvalovali její ctnosti. Abychom mohli přijmout dary Ducha svatého, tak nejdřív musíme vyházet všechno to haraburdí, které v sobě máme. Stručně se tomu říká prázdnota, vyprázdnit se. Dokud jsme zaplněni nějakým haraburdím, tak do nás Duch svatý vstoupit nemůže.

Čtvrtou fázi označil Peck jako společenskou a mystickou. Protože většina mystiků žije v komunách a mezi všemi si právě oni nejlépe uvědomují, že svět je komunita, že to co nás rozděluje do vzájemně bojujících táborů je právě nedostatek tohoto uvědomění. Protože jsou
zběhlí v oprošťování sebe sama, od předpojatých názorů a předsudků a jsou schopni vnímat ono neviditelné vše propojující předivo, nepřemýšlejí v termínech jako frakce, blok, dokonce státní hranice. Oni vědí, že svět má být jednotný.

Mezi jednotlivými fázemi spirituálního vývoje i uvnitř jich je mnoho odstínů. Do-konce máme pro člověka mezi fází jedna a dvě označení. Recidivista. To je to oscilování mezi vězením a trestním činem. Vězením, kde je ukázněným a pak zase spadne do první fáze, chaotické. To je recidivista. Oscilování mezi první a druhou fází. Je to člověk, který pije, hraje a vede veskrze nevázaný život, dokud nepřijde nějaká dobrá osoba z druhé fáze a on je zachráněn. Další dva roky žije střízlivě a správně a bohabojně, až ho jednoho dne najdeme zase v baru, bordelu nebo v herně. Je zachráněn po druhé, ale sklouzne zpět. A tak se zmítá sem a tam mezi první a druhou fází.

Podobně lidé přeskakují mezi fází dvě a tři. Jde o typ člověka, který si řekne. Ne že bych už nevěřil v Boha, to ne, stromy, květiny oblaka, vše je tak krásné, že je jistě nemohla vytvořit žádná lidská inteligence. Nějaká svatá síla to musela před miliardami let uvést do
pohybu. Ale v lese je v neděli zrovna tak hezky jako v kostele a já tam mohu svého Boha uctívat zrovna tak. Což dělá několik let, až se jeho podnik dostane do mírných problémů a on si v panice řekne: Bože, vždyť já jsem se nemodlil. A běží na pár let zpátky do kostela. Potom přijde obrat k prosperitě, jistě proto, že se tak pečlivě modlil a on postupně sklouzne
zase do přírody nebo na hřiště třetí fáze.

Zrovna tak potkáme lidi, kteří oscilují mezi třetí a čtvrtou fází. Nechci tady nijak chválit účinky drog pro takové účely. Chci jen konstatovat realitu, že člověka uvolňují. Aby mohl odplout směrem, kam ho to skutečně táhne. Do čtvrté fáze. Může mu k tomu přechodně pomoci třeba náladovka před operací nebo sklenička alkoholu. Odkud se v chladném raním světle v hrůze vrací zpět do racionálna bezpečné třetí fáze, prostě až vystřízliví, stydí se za to jaké hezké věci říkal, které patří do čtvrté fáze, a už je zase ve skeptické třetí fázi. Už by ve střízlivosti nic tak krásného neřekl.

Lze předpokládat, že mezi lidmi v různých fázích spirituálního vývoje existuje pocit ohrožení. Většinou jsme ohrožováni lidmi ve fázích nad námi. Někdy si lidé z první fáze často
přisvojují masku frajerů, kteří jsou v klidu. Pod povrchem jsou ohrožováni každým a vším. Fáze dvě není ohrožována první fází hříšníků. Mají přikázáno, aby je milovali, ale hrozí jim nebezpečí od individualistů a skeptiků třetí fáze, kteří se jim posmívají. A ještě větší od mystiků fáze čtvrté, kteří vypadají jako by věřili stejným věcem, ale věří se svobodou, která příslušníkům druhé fáze připadá nekonečně strašlivá. Příslušníci třetí fáze se nebojí fáze jedna a dvě, kterou pokládají pouze za pověrčivou. Ale jsou vyděšeni příslušníky čtvrté fáze, kteří umí myslet vědecky a umí psát poznámky, ale stejně tak věří těm pošetilostem týkajícím se Boha.

Já tady připomenu dva citáty z Nového zákona sv. apoštola Pavla. Kde je Duch Pána tam je svoboda a - přijměte Ducha a on z vás učiní lidi svobodné. Mějte tohle vždy na paměti, že Bůh nás stvořil svobodné, je svobodný a Duchem nás osvobozuje. Neděsme se svobody, svoboda bude par excelence v božím království. Musíme se to učit.

Pro rodiče, učitele, léčitele a duchovní a my všichni jsme rodiče, učitelé, léčitelé a duchovní, ať se nám to líbí nebo ne - můžeme si jen vybrat, budeme-li dobrými rodiči, učiteli, léčiteli a duchovní nebo špatnými - je extrémně důležité vědět o tomto pocitu ohrožení mezi
lidmi odlišných fází spirituálního růstu.Velká část umění být dobrým rodičem, učitelem, léčitelem nebo duchovním tkví v tom být o stupínek před dětmi, pacienty, klienty a žáky. Pokud nejste, těžko je budete schopni někam přivést. Máte-li před nimi náskok dva kroky, může je lehce ztratit. Jestliže jsou lidé krok před námi, obvykle je obdivujeme. Jsou-li před námi dva kroky, myslíme si, že jsou špatní. Proto byli proroci, Sokrates a Ježíš zabiti. Byli považováni za špatné.

Stejně tak je těžké dosáhnout dolů o dva i více stupňů. Díky tomu nejsou lidé čtvrté fáze pro mnoho lidí nejlepšími terapeuty. V obecné rovině je druhá fáze nejlepší terapií pro lidi první fáze. Tady je ta důležitost, kdyby se někdo cítil povýšen nad lidmi druhé fáze, nemělo by to tak být. Každý má svou úlohu a svou cestu, kterou pro něj připravuje Bůh. Lidé druhé fáze mají důležitou úlohu pomáhat lidem první fáze a dělají to nejlépe.

Psychiatři a psychologové, kteří jsou většinou příslušníci třetí fáze, převážně sloužili své kultuře dobře jako průvodci pro ty, kteří se potřebovali uvolnit z mentality druhé fáze. Terapeuti ze čtvrté fáze vedou nejlépe vysoce nezávislé lidi k poznání mystické provázanosti
tohoto světa. Většinou všichni jednou rukou táhneme nahoru, zatím co sami jsme taženi někým jiným.

Pochopení fází spirituálního vývoje je pro budování společenství důležité. Slupina lidí pouze z fáze čtyři nebo pouze z fáze tři netvoří jako zájmová skupina komunitu. Skutečné
společenství bude pravděpodobně obsahovat lidi ze všech fází. Pochopí-li tento fakt, je možné, že se povznesou nad svůj pocit ohrožení nebo povýšení, který je rozděluje a stanou se opravdovou komunitou. V našem případě církví. Církevní představený, obeznámený s tímto nebo ten, který to může přirozeně vyciťovat, může rozdělit úlohy, že by se pak už nemuselo mluvit o nesmiřitelnosti tradicionalistů a liberálů, ale rozdělení úloh a vzájemném respektu. Je možné vzít na vědomí existenci různých fází spirituálního vývoje a to, že nejsme všichni na stejném místě a že je to vlastně v pořádku. Tady mě napadá myšlenka od Erazima Koháka, který nazval jednu svoji knihu, Bůh má rád kropenaté. Bůh stvořil všechno jako individuum, nestvořil nás podle uniformy, že bychom byli všichni stejní. Buďme jako Bůh a radujme se z odlišností.

Neohrožuje nás to, ale naopak obohacuje. Toto přijměme. Takový postup spirituálního vývoje platí ve všech kulturách a pro všechna náboženství. Opravdu zdá se, že jedna vlastnost je společná pro všechny velká náboženství. Křesťanství, buddhismus, taoismus, islám, judaismus i hinduismus, a to jejich schopnost promlouvat k lidem jak druhé tak čtvrté fáze vývoje. Proto se nejspíš staly velkými náboženstvími. Jako by jejich slova měla dvě odlišná vysvětlení. Vezměme si jeden příklad z křesťanství. Ježíš je můj spasitel. Ve druhé fázi je to často vysvětlováno, že Ježíš je cosi jako královna víl, která mě vytáhne z bryndy, pokud nezapomenu vzývat její jméno. A je to pravda. Přesně to udělá. Ve čtvrté fázi je Ježíš, můj spasitel vysvětlováno jako, Ježíš mě svým životem a smrtí naučil jak ho mám následovat, abych došel spasení. A to je také pravda. Dvě naprosto odlišná vysvětlení, dva naprosto
odlišné významy a oboje je pravda.

Čtyři fáze spirituálního vývoje reprezentují souvislost pro zdravý psychologický vývoj. Rodíme se jako stvoření první fáze. Je-li domov do kterého přicházíme stabilní a bezpečný, v dětství se z nás stanou lidé, kteří uznávají zákon a dodržují pravidla. Pokud domov alespoň trochu podporuje jedinečnost a nezávislost, v dospívání často zákony, pravidla a mýty zpochybňujeme jako rozvíjející se skeptici. Nejsou-li přirozené síly, které nás ke zpochybňování vedou udolány hrozbami zatracení ze strany církve či rodičů, pak po nějaké době v dospělosti začneme rozumět významu a duchu, které leží pod literou mýtu a zákona. V domácím prostředí pochopitelně mohou existovat destruktivní síly, které způsobují fixaci v jedné nebo druhé fázi. Naopak jsou i vzácné a těžko vysvětlitelné případy lidí, kteří se vyvíjejí rychleji a dojdou dál než by se čekalo.

Krásná a opravdu výstižná kniha, Pane Bůh, tady Anna, například popisuje sedmiletou holčičku, která se již dostala do čtvrté fáze navzdory svému chaotickému dětství. Je rovněž důležité si pamatovat, že není podstatné jak daleko ve svém duchovním vývoji dojdeme. Stále si v sobě uchováváme pozůstatky předchozích fází, kterými jsme prošli.

Scott Peck by tohle nemohl napsat, kdyby v zásadě nebyl ve čtvrté fázi. Ale zrovna tak existuje Scott Peck fáze jedna, který má při prvních známkách nějakého těžšího náporu sklon lhát, krást a podvádět. Drží ho, jak doufá, dobře zavřeného v docela pohodlné cele, aby nemohl vtrhnout do světa. A dokáže to jen proto, že uznává jeho existenci. Nesnaží se ho
zprovodit ze světa, protože občas potřebuje zajít dolů do sklepení a poradit se s ním, bezpečně uvelebeném za mřížemi, o jistém druhu pouliční mazanosti.

Podobně existuje i Scott Peck fáze dvě, který by měl ve chvílích stresu či slabosti velmi rád po ruce velkého bratra nebo velkého taťku, jenž by mu dal nějaké jednoznačné a černobílé odpovědi na těžká životní dilemata a formulky, které by mu řekly, jak se chovat a zbavily by ho odpovědnosti za vlastní řešení problémů.

A Scott Peck třetí fáze, je-li pozván oslovit významné vědecké shromáždění by se pod tímto tlakem rád uchýlil k úvahám: No měl bych asi hovořit o pečlivě řízených a měřitelných studiích a nemíchat do toho žádného Boha.

Vývoj jedince od jedné spirituální nebo náboženské fáze ke druhé je to, čemu jsme velmi přesně dali jméno konverze. Zmiňoval jsem se, že konverze z fáze jedna do fáze dvě jsou obvykle náhlé a dramatické. Z fáze třetí do fáze čtvrté jsou převážně postupné. Po prvé o těchto fázích Peck hovořil na sympoziu spolu s psychologem Paulem Vitzem, autorem knihy, Psychologie jako náboženství, kult sebeuctívání. Během debaty se Paula zeptali kdy se stal křesťanem. Poškrábal se na hlavě a řekl zadumaně. To mohlo být někdy mezi rokem 72 - 76. Porovnejte to s případem muže, který vám řekne, bylo to sedmnáctého srpna v půl deváté
večer.

Lidé si obvykle uvědomí, že existuje něco jako spirituální růst během konverze ze třetí do čtvrté fáze. Ale v tomto vědomí je i past. Domněnka, že je možné tento proces řídit.. Když si teď zatancuji sufický tanec, říkají si, a pak navštívím trapistický klášter, dám si něco zenové meditace, dosáhnu nirvány. Ale takhle to nefunguje.

Jak nám říká i mýtus o Ikarovi. Ikarus letěl ke slunci a jeho žár rozpustil křídla a on se zřítil do záhuby. Jedním z významu tohoto mýtu je, domnívám se, že Boha nedosáhneme vlastní silou. Musíme nechat Boha, aby tento proces řídil sám. Vzpomněl jsem si na obdobný příklad svého spolužáka ze semináře. Velice negativně se na něm podepsal jeden se starších kolegů, který ho ponoukal a říkal mu asi takové věci. Toníčku, pro tebe není obyčejný život, ty jsi povolán k něčemu dokonalejšímu. Toníček se už viděl jako Dominik Savio, jak klečí v mraze na prahu kostela. Toníček se nechal tak strhnout do nějakých takových představ, že je něco víc než obyčejný, ostatní. Po několika málo letech to skončilo tak, že Toníček skočil z mostu do Labe. Takže musíme být velmi opatrní, nechat Boha, aby tyto fáze řídil především on. My budeme pomáhat a ne někoho někam tlačit nebo znásilňovat. Musíme svoji pomoc nabízet velmi citlivě.

V každém případě mají konverze mezi fází jedna a dvě a mezi fází tři a čtyři, ať už jsou náhlé či postupné, jedno společné. Část vrácené osoby cítí, že konverze není něco, čeho dosáhli sami, ale že jde o něco jako o boží dar.

Peck o své povlovné konverzi ze třetí do čtvrté fáze s jistotou říká, že nebyl dost chytrý, aby si našel cestu sám. Jako součást procesu spirituálního vývoje je přechod z druhé do třetí fáze také konverzí. Můžeme být obráceni na atheismus, agnosticismus nebo přinejmenším na skepticismus. Peck má všechny důvody domnívat se, že Bůh má prsty i v tomhle procesu konverze. Jedním z největší problémů, stojícím před církví je, jak pomoci svým členům z fáze dvě do fáze čtyři, aniž by strávili celý svůj život ve fázi tři. Z
historického hlediska církev tuto výzvu spíše obcházela než aby se jí postavila tváří v tvář.

Jedním z největších hříchů naší hříšné křesťanské církve bylo a je, že nás odrazuje od toho, abychom pochybovali. Tímto způsobem od sebe neustále odhání ty osoby, které by se mohly stát členy její komunity a často je odrazuje od duchovního života vůbec. Církev však tento problém nepřekoná, dokud nebude pochybnost uznána za křesťanskou ctnost a povinnost.

Nemůžeme a nesmíme během našeho vývoje vynechávat otázky. To ale děsí příslušníky církve druhé fáze, stane se z nich křičící menšina. Představený místní církve
jí ustoupí a mlčící většina si to nechá líbit.

Teprve v průběhu dotazování nám vlastně začne docházet, že celým smyslem života je rozvíjet duši. Jak Peck již uvádí, domněnka, že vývoj můžeme řídit je past. Ale nádhera vědomí, že jsme na nekonečné spirituální pouti a naše konverze nikdy nekončí, tuto jednu překážku zdaleka překoná. Protože, když si prvně uvědomíme, že jsme na cestě, že jsme všichni poutníky, můžeme vlastně začít vědomě s Bohem spolupracovat. Proto Paul Vitz na onom sympoziu správně obecenstvu řekl. "Myslím, že Scotovy fáze mají velkou platnost a domnívám se, že je budu ve své praxi užívat. Ale pamatujte si, že to, co Scott nazývá čtvrtou
fází, je teprve začátek." Víte, v té fázi vlastně teprve plně souhlasíme s tím, že budeme poznávat, ptát se a rozvíjet se. Ty nižší fáze se toho bojí a brání se tomu. Teprve ve čtvrté fázi je touha po dalším rozvoji a dalším poznávání.

Když se třikrát Ježíš ptal Petra zda ho miluje pak mu řekl, až se obrátíš, povzbuzuj své bratry. V latinském textu je použito právě to slovo konvertovat. To slovo, které užívá Peck pro přechody do vyšších fází. My to slovo obrátit se máme v textech nového zákona velmi často a tak jsem se ve velké Konkordanci díval, kolik má řečtina výrazů pro slovo obrátit se. A když jsem přišel na dvacátý výraz, tak jsme toho nechal. Bylo jich tam ještě mnoho. To co my v češtině stačíme vyjádřit slovem obrátit se, řečtina to vyjadřuje více než třiceti výrazy. Kéž bychom my křesťané rozuměli aspoň tomu slovu metanoia nebo proselita.

Takže se představte, že na samém konci evangelia je tedy řečeno prvnímu apoštolu. Petře, až konvertuješ, povzbuzuj své bratry.

Je zjevně veliký rozdíl mezi konverzí do druhé fáze a mezi konverzí do čtvrté fáze. Což u Petra mělo teprve nastat, Petr na to teprve čekal. Když končil své učení u Ježíše, teprve ho čekala ta poslední konverze nebo začátek dalších konverzí v té čtvrté fázi. Pak, až se mu to podaří, může teprve pomáhat na vyšší úroveň svým bratřím sám stále tažen na vyšší úroveň Bohem. To se žádá od každého z nás. Já to přeji sobě i vám, děkuji za pozornost .