| Datum: | 11.11.2002 |
| Autor: | Vladimír Slámečka |
| Název: | Jak reaguje Církev na společenské změny posledních deseti let |
| Typ textu: | text |
Máme-li mluvit o vztahu české církve k naší společnosti a o její reakci na společensko - politické změny posledního desetiletí, je třeba se nejprve zamyslet nad samotným posláním církve jako takové. Mám totiž pocit, že i mnoho věřících lidí dost dobře nechápe, co je vlastně primárním úkolem církve a co naopak z tohoto úkolu pouze vyplývá.
Otevřeme-li jakoukoliv učebnici ekklesiologie (nauka o církvi, z lat. ecclesia = církev), dozvíme se mimo jiné, že církev je tajemné tělo Kristovo, společenství nového Izraele, putující dějinami tohoto světa vstříc Boží věčnosti. Církev je samotný vzkříšený Pán, který jako Hlava tohoto mystického Těla vede společenství svých bratří a sester ke spáse, k oné plnosti dobra, života a lásky, kterou nám vydobyl svým velikonočním vítězstvím! Při pohledu na církev a její transcendentální rozměr (z lat. trans cedo = překračuji) tedy rozhodne nemůžeme souhlasit s názorem, že církev je totéž, co spolek zahrádkářů. Hovoříme-li totiž o vztahu české církve k naší současnosti, musíme si uvědomit, že i podobné názory patří k dnešní politické scéně a bohužel nezanedbatelná část naší společnosti se s nimi ztotožňuje.
Na druhé straně je ale toto mystické Tělo Kristovo složeno z lidí, žijících uprostřed světa. Znamená to, že problémy, se kterými se lidé potýkají, jsou i problémy a těžkostmi církve. Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, ... je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu (GS 1). Církev je totiž zároveň viditelné shromáždění i duchovní společenství, jde spolu s celým lidstvem, sdílí s ním týž pozemský osud a je jakoby kvas a duše lidské společnosti, kterou má v Kristu obnovit a přetvořit v Boží rodinu (GS 40). Je-li úkolem církve dovést všechny lidi do přístavu spásy, pak je jejím úkolem vyjadřovat se i ke všem otázkám, které s tímto primárním posláním nějak souvisejí. Z uvedeného vyplývá, ze církev musí být obezřetná i co se týče politického uspořádání společnosti a nesmí se bát zdvihnout varovně svůj hlas ve chvíli, kdy se společenské uspořádání odchyluje od Božího záměru, jehož je ona exklusivní strážkyní. V právě uplynulém století tak církev neváhala varovat před nebezpečím obou totalitních režimů, které uvrhly milióny lidí do zkázy. Mnozí z nás starších máme v živé paměti úlohu Církve v naší zemi v totalitních dobách, kdy mnohdy církev jako jediná hájila zájmy lidí před svévolí vládnoucích struktur. V samém závěru minulého režimu, na prahu nové svobody, to byl hlas tehdejšího pražského arcibiskupa, Františka kardinála Tomáška, kterým se církev postavila jednoznačně na stranu svobody a demokracie. Tomáškovo provolání "Všemu lidu Československa" bylo jasným manifestem zájmu církve o svobodu obou našich národů! Na druhé straně je ale příznačné, že církev nikdy nevyzývala ke svržení socialistického zřízení, pouze upozorňovala na ty oblasti, ve kterých byl překračován přirozený zákon, resp. kdy lidský pozitivní zákon kolidoval se zákonem přirozeným, tedy právem, které přináleží každému člověku bez ohledu na jeho náboženskou či politickou příslušnost (pozitivním zákonem rozumíme normy a ustanovení, vyhlášená božskou či legitimní lidskou autoritou, od lat. pono = položit; jde tedy vlastně o "položený" zákon). Jsou to totiž práva, daná člověku Bohem jako nejvyšším a suverénním Zákonodárcem a nikomu tedy nepřísluší je měnit, rušit či jakkoliv omezovat. Není předmětem této úvahy zkoumat, do jaké míry minulé společenské zřízení v naší zemi kolidovalo s Božími principy, jisté však je, že i tady můžeme aplikovat Ježíšovo Dávejte císaři, co je císařovo a co je boží, Bohu! Chceme-li ve světle tohoto výroku Páně zevšeobecnit výše řečené, můžeme konstatovat, že církev je povinna zasahovat jen tam, kde je ohroženo boží, které patří Bohu. Což ovšem může - k nelibosti vládců tohoto světa - někdy nepříjemně zasahovat do jejich zdánlivých a protiprávně si přivlastněných kompetencí.
Jaká je současná situace v naší zemi? Navzdory zdá se tradiční české vlastnosti vše kritizovat musíme přiznat, že současné politické uspořádání v naší zemi je plně legitimní, nekoliduje s Božími zákony (alespoň ne v drtivé většině) a nemáme tedy nejmenší důvod vyjadřovat zásadní nespokojenost nebo dokonce proti tomuto zřízení jakkoliv bojovat. To však zdaleka neznamená, že církev může spokojeně usnout a být apatická k problémům doby. Ty totiž neodezněly s pádem socialismu, pouze změnily svoji formu. Boj, který vede církev proti mocnostem tohoto světa, tedy neustává, pouze se mění bojiště a zbraně.
Nastínil jsem velmi stručně problematiku vztahu církve ke společnosti, platnou v jakékoliv době. Pokusme se nyní shora uvedené aplikovat na situaci v naší zemi. První oblastí, na kterou bych se rád zaměřil (a podotýkám, ze laicky a nesystematicky), je oblast politiky. Sám termín křesťanská politika, se kterým se v této souvislosti často setkáváme, je zavádějící podobně jako např. termín křesťanská filosofie. Zcela zběžně bychom mohli křesťanskou politiku charakterizovat jako politiku, ovlivněnou a formovanou křesťanským pohledem na svět; jako politiku, snažící se prosazovat křesťanské ideály; jako politiku, snažící se o takový model společnosti, jehož základním etickým imperativem bude imperativ evangelia. Ponechám na vlastní úvaze posluchače, resp. čtenáře, které politické subjekty v naší zemi tomuto vymezení odpovídají. V této souvislosti bych rád zmínil jednu alarmující skutečnost: v naší zemi už dlouhou řádku let nevycházejí křesťanské noviny. Je paradoxní, že za minulého režimu - byť s pochopitelnými omezeními - jsme měli k dispozici denní tisk, vydávaný křesťansky orientovanou politickou stranou. Dnes, v době svobody, jsme odkázáni na více či méně liberální sdělovací prostředky, jejichž postoj k církvi je přinejmenším problematizovatelný. Naproti tomu ale má církev prostor ve veřejnoprávním rozhlase nebo televizi; pracují u nás desítky křesťanských nakladatelství, vydávající ročně stovky knih, časopisů, úspěšně působí křesťanská rozhlasová stanice.
Do oblasti politiky spadají i daleko závažnější otázky, dotýkající se naší země: členství v Evropské unii, členství v Severoatlantické alianci, práva a povinnosti z toho vyplývající. Jsme morálně připraveni dostát svým závazkům a zároveň se bránit těm skutečnostem, které odporují Božím zákonům?
Jako další oblast bych viděl prostor, který se otevřel demokratickými změnami po roce 1989. Tato oblast úzce souvisí s politikou; přináší však řadu specifických problémů. Jedním z nich je i často diskutovaná otázka restitucí církevního majetku. Společnost, ovlivněná socialistickým myšlením, je na ní nepochopitelně citlivá a politici ji často zneužívají ke svým cílům. Církev je prezentována jako nenasytná hamižnice, deroucí se bezohledně o hmotné statky. Že je potřebuje k tomu, aby mohla plnit poslání, které od ní táž společnost očekává, se samozřejmě cudně zamlčuje.
Život ve svobodné společnosti vsak s sebou přináší i mnoho jiných problému. Jedním z nich je např. otázka tzv. registrovaného partnerství, která v současné době znepokojuje církev a křesťanské politiky v naší zemi. Naše argumentace je však v mnoha případech nepromyšlená a nepřesvědčivá, často i tendenční, čímž samozřejmě ztrácíme hodnověrnost v očích našich nevěřících bližních. Jiným případem, byť eticky mnohem méně kontroverzním, je euthanazie či často diskutovaný a politicky zneužívaný potrat. Ve všech případech ale platí, že často neprofesionální řešení těchto a podobných otázek zastiňuje radostnou zvěst, jejíž hlásání je naším prvořadým úkolem. Máme sklon vidět problematiku lidského života černobíle, přičemž skutečnost je mnohem náročnější! Bojíme se vstoupit - byť jen myšlenkově - do komplikovaných a neprozkoumaných oblastí a proto je mnohdy předem odsuzujeme. Existuje celá řada tabu, která raději ani neotvíráme, přičemž jejich řešení (či alespoň rozumný názor) by se od nás, učedníků Kristových, očekávalo především.
Třetí a poslední oblastí, kterou bych rád zmínil, je oblast nových objevů a technologií. Jedná se o ty výsledky vědy a výzkumu, které přinášejí etické problémy, zejména z oblasti medicíny. Možnosti, které dnes lékařská věda nabízí, především na počátku a na konci lidského života, jsou často eticky kontroverzní. Zdaleka se už nejedná jen o umělou antikoncepci nebo asistovanou reprodukci; moralisty dnes znepokojují takové skutečnosti, jako klonování člověka, "výroba" náhradních orgánu z naklonovaných lidských embryí a vůbec metody genového inženýrství, aplikované na člověka. Eticky neméně zajímavý je i vývoj nových zbraní, vztah nových technologií k životnímu prostředí či výzkumy na zvířatech. To jsou jen některé z oblastí, které bychom mohli zahrnout pod třetí bod našeho zamyšlení.
Jaký bychom měli učinit závěr? Církvi - a to nejen té naší partikulární - bývá často vyčítána určitá nepružnost v reakcích na otázky, které doba přináší. Jistě, často je to pravda a církev svoji opožděnou reakcí nejen ztrácí, ale mnohdy i zaviní další nepříjemnosti. Nesmíme přitom ale zapomínat, že církev žárlivě střeží pravdu, kterou jí jednou provždy předal její Mistr a Pán, a že má cit i pro sebenepatrnější odchylku od této pravdy, jejíž tolerování by mohlo v konečném důsledku znamenat katastrofu. Je snadné nebrat hlas učící církve vážně nebo ji dokonce odsoudit; je to vsak krátkozraké a ve svém důsledku stejně škodlivé, jako naopak přejímat vše sektářsky bez vlastního promýšlení.
Hodnotíme-li chování katolické církve v naší zemi za posledních 13 let svobody, hodnotíme vlastně celou naši společnost, neboť i my - věřící lidé - jsme jejími členy se všemi klady i zápory. Ohlédneme-li se nazpět, vidíme, že se mnohé podařilo. Přes všechny oprávněné výtky naše společnost i naše církev vzkvétá! A buďme trochu tolerantní. Nezapomínejme, že do řídících funkcí jak v církvi, tak v celé společnosti usedli lidé, kteří neměli mnohdy zkušenosti ani vzdělání, a přesto se jim mnohé podařilo. Kritizovat umí každý, ale už málokdo si uvědomí, ze by sám nebyl patrně o nic schopnější.