| Datum: | 9.12.2002 |
| Autor: | Petr Kolář |
| Název: | Jak dnes číst Bibli |
| Typ textu: | text |
Český název „Písmo svaté“, bible, budí dojem, že jde o jednu knihu. Bible ale není „kniha“. Původní řecký název je „biblia“, tedy knihy, v množném čísle. Jejich přesný počet není úplně snadné určit. Záleží na tom, které knihy pokládáme za součást bible a na dělení některých z nich. Už v době Kristově panovaly na počet knih bible různé názory. Některé knihy byly například sepsány řecky a do hebrejštiny byly potom přeloženy. Jejich duchovní orientace není úplně totožná s orientací nejstarší a nejdůležitější části bible, knih Mojžíšových, prvních pěti knih Starého Zákona. Jde zvláště o tak zvané texty sapienciální a někteří znalci je nepovažují za součást bible. Jiní oddělují knihu „Jeremiášův pláč“ od knihy proroka Jeremiáše a všichni víme, že číslování žalmů není úplně jednotné. Řekněme, že naše bible obsahuje 76 knih, napsaných v tě podobě, v jaké je máme, mezi začátkem 6. století před Kristem a začátkem 2. století po Kristu. Všem těmto knihám předcházela více či méně dlouhá ústní tradice a někdy i psané, ale nedochované texty. Konečná redakce vycházela z obojího – jak z ústní tradice, tak z existujících textů. Proto je prakticky nemožné říci, kolik autorů se podílelo na sepsání bible. Určitě jich bylo podstatně více, než je knih v celé dnešní bibli křesťanů. Máme tedy před sebou knihu, poskládanou z textů zhruba stovky různých, z Části anonymních autorů, pocházejících z dávno zmizelých kultur a pracujících po dobu zhruba osmi set let! Tyto prosté skutečnosti už napovídají, že četba bible bude něčím jiným než četba současné literatury, vznikající v naší vlastní kultuře. A to jsme ještě nemluviili o jejím posvátném charakteru, kterému říkáme „inspirace“!
Aniž bychom si to uvědomovali, přistupujeme ke knihám naší doby s jasnou představou, co od nich můžeme čekat: Milovník historie třeba nikdy nepřečte jednu jedinou báseň, nikdy nesáhne po detektivce. Milovník detektivek zase třeba nikdy nepřečte Danteho ani Rilkeho; bible je ale přímo sbírkou literárních druhů, a zůstává tedy nezařaditelná, není žádným z obvyklých, nám známých literárních druhů. Obsahuje knihy historické, katechetické, jsou v ní meditace, modlitby, poezie, příležitostné dopisy, úvahy... Navíc ale ani historické spisy, staré více než 2000 let, nejsou historickými knihami v našem smyslu toho slova. Biblická poezie nám je často nesrozumitelná, podobně tomu je s biblickými příslovími atd. Hlavní „potíž se Čtením bible“ ale plyne z jejího vlastního záměru vypovídat o Bohu, což vyjadřuje naše přesvědčení, že je to kniha inspirovaná. Mluví o Bohu samozřejmě jinak tam, kde jde o katechezi a jinak tam, kde vypráví osudy židovského národa.
V první řadě ale mluví o Bohu. To je pro dnešního čtenáře zcela nezvyklé. Ten čte bibli spontánně jako historické pojednání, je v pokušení číst knihu Geneze jako zprávu o způsobu, jakým byl stvořen náš svět, a zapomíná, že sice má v ruce zprávu o stvoření světa, nikoliv ale o tom, jak probíhaly jeho jednotlivé etapy z hlediska dějin naší planety, nýbrž o tom, kdo je jejich stvořitelem. K tomuto klasickému výčtu hlavních nesnází s četbou bible přistoupily v naší civilizací vlastně zcela nedávno další velké problémy. Jednu dobu se zdálo, že křesťan bude muset volit mezi vědou, jejím chápáním světa, a křesťanskou vírou. Trvalo dost dlouho, než si křesťané uvědomili, že ve skutečnosti jde o to, jak vlastně mají bibli, tuto jedinečnou knihu, číst.
Biblisté si uvědomovali nesrovnalosti mezi tím, co najdeme v Písmu a tím, co objevovala nová odvětví přírodních věd. Začali tedy bibli zkoumat pod tímto zorným úhlem, ve snaze vyřešit tento zdánlivý protiklad. V katolické církvi se tak dostali do konfliktu s autoritou. Protestanté, kteří podobnou ústřední církevní autoritu nemají, to měli lehčí a na počátku 20. století byla proto moderní biblistika skoro celá v jejich rukou. Teprve encyklika Divino afflante Spiritu Pia XII. z roku 1943 znamená obrat. Ten byl o 20 let později dovršen na 2. Vatikánském sněmu věroučnou konstituci o Božím zjevení Dei Verbum. Ve 12. odstavci této konstituci se pojednává o literárních druzích a způsobu jejich chápání, které bylo na přelomu 19. a 20. století hlavním jablkem sváru moderní exegeze s Magisteriem církve.
Stručně řečeno, správná četba musí podle zmíněných dokumentů brát ohled na literární druh jednotlivých knih bible, musí brát v úvahu vzdálenost, která nás od textu dělí, mentalitu doby, kulturní prostředí, ve kterém vznikal atd. Člověk se musí učit naslouchat hlasu Božímu, který k němu skrze biblické texty promlouvá.
To se jistě snáze řekne, než udělá. Naivní myšleni tu sice „nevidí žádné problémy“, ale církev sama o nich už delší dobu dobře věděla a z tohoto důvodu dokonce bránila křesťanům v přístupu k celé bibli. Vybírala z ní některé snáze srozumitelné části, které vybavila důkladným komentářem s vysvětlivkami a ostatní biblické texty prostě lidem do rukou nedávala. Najednou se zdálo, že bible – to není Čtení pro kohokoliv.
Obvykle k četbě přistupujeme s řadou předpokladů, které si sice vůbec neuvědomujeme, ale se kterými počítá také každý dnešní autor a podle toho nás oslovuje. Nejmarkatnější je to u četby nejmasovější a nejnačasovanější – u novin. Vzal jsem do ruky MF DNES (kteréžto prohlášení už samo o sobě je srozumitelné jen Čechům současnosti, už takový Číňan by ve slovníku našel, co znamená výraz dnes, ale jen velmi důkladný slovník by ho mohl poučit, že MF dnes označuje postkomunistické noviny, dříve zvané Mladá fronta) a tam jsem si přečetl mj. tuto jednoduchou větu:
Pro stovku evakuovaných obyvatel Karlína se staly další zastávkou v cestě bez domova podolské koleje...
Kdyby tuto větu Četl Člověk ze zcela jiné doby a civilizace, neznalý situace v Praze po srpnových povodních, musel by se ke smyslu této věty prokousat několika na první pohled nepředvídatelnými nesnázemi:
Co je to Karlín? Nějaké město? Kde?
Řádila tam válka, vypuknul tam mor nebo ještě něco jiného? Proč byli lidé z Karlína evakuovaní?
Cesta bez domova... to je ale zvláštní vazba! Není to nějaký cudný jinotaj?
Podolské koleje – to by vypadalo na koleje po dolinách; koleje, to byly kdysi takové ty dlouhé kovové tyče, po kterých tenkrát jezdila zvláštní, přetěžká vozidla. Co ale dělají lidé z Karlína na těch tyčích? Že by je tam nahnali, aby je ta vozidla přejela a byl od nich pokoj...?
Tahle úvaha vypadá (dnes!) absurdně. Bohužel ale dost dobře vystihuje způsob, jakým často chápeme starodávné biblické texty, psané ve zcela jiných, nám už nesrozumitelných souvislostech, starou hebrejštinou, která je dnes ještě mrtvějším jazykem než příslovečná latina! Jestliže už někdo pro nás text přeložil, přibývá ještě problematický vztah originálu k překladu. Výsledkem může být skutečně úplně scestné chápání textu. Všechny texty – naštěstí – nejsou stejně nesnadnou četbou. Ale právě rozpoznáni potíží, které jsou s četbou toho kterého textu spojeny, bývá většinou prvním a zároveň nejobtížnějším textově-kritickým problémem.
Pro ilustraci malá ukázka z 2Sam 7,1-13. Tento text dobře známe z naší liturgie jako jednoduchý a vcelku dobře srozumitelný:
Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel, tu řekl král proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“ Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“
Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému Služebníku Davidovi: „Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? Nesídlil jsem v domě od tohoto dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem .... Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn na věky.“
Nicméně:
Četba tohoto textu nabude na nové závažnosti, jakmile se seznámíme s širšími souvislostmi této velmi významné scény v dějinách Izraele. Ty až do doby Davidovy neznají chrám, tedy stabilní svatostánek, ale jen „stánek úmluvy“, vlastně stan, jak je o něm řeč v Mojžíšových knihách. Byl stejně putovní, jako celý život Izraele, což znamená, že původně „šel před Izraelem“ při jeho cestách pouští – při útěku z Egypta stejně jako při přecházení z jedné pastviny na druhou v savaně, která je vlastním domovem nomádů. Později přecházel z dočasného vlastnictví jedné váženě rodiny do druhé. Byla to velká a také výnosná čest pro hostitelskou rodinu. Teď se ale Izrael začíná usazovat, má krále a království s hlavním městem. Stan úmluvy ještě putuje, ale David si uvědomuje, že moc jeho rodu by byla výrazně upevněna, kdyby v jeho sídelním městě, v Jeruzalémě, pod jeho „ochranou“, nalezl své trvalé spočinutí spolu s archou úmluvy a vším, co k ní patří. Nabízí prostřednictvím proroka Náthana Hospodinovi stavbu chrámu.
Je prozíravý stratég, moudrý, obezřetný a ví, že by proti sobě mohl svévolným rozhodnutím v tak důležitě věci nebezpečně poštvat předáky rodů v zemi. Věc bude ale vypadat zcela jinak, bude-li moci na námitky odpovědět „to ne já, to Hospodin rozhodl...“ Co tedy říkáš, proroku, líbí se Hospodinovi moje myšlenka?
Moc daleko jsme od té doby nepokročili, stačí podívat se na vzájemné objetí svatovítské katedrály s pražským hradem!
Davidův prorok nejdříve souhlasí, ale jeho souhlas je zřejmě trochu unáhlený. Řekli bychom, že se mu teprve přes noc pořádně rozleželo v hlavě, co to David vlastně spřádá za plány, které mu tak hezky a velkoryse předložil, a jaké postranní úmysly se za nimi skrývají. Chrám jakožto opora davidovské dynastie bude, ale ne hned a ne z Davidovy vůle. I on je jen služebníkem Hospodinovým, a ne pánem nade vším! Nátan mu to ráno připomíná: Hospodin přijímá, co zamýšlíš, ale neuskutečníš to ty, nýbrž sám Hospodin, jak se v Izraeli sluší a patří.
Dynastie bude zajištěna, ale Hospodinem, z jeho vůle a ne Davidovou politicky prozíravou stratégií. Celá událost vrhá zajímavé světlo i na narození Ježíšovo v Betlémě, na okraji politického dění, z vůle Boží a zcela mimo královské starosti Davidova rodu a jeho potomstva. Reakce tehdejšího vládce Judska ukazuje na druhé straně, že spojení politické a duchovní moci působilo už tenkrát nemalé problémy!
To všechno a ještě další skutečnosti se dají vyčíst z tak jednoduchého a průhledného textu, jako je ten o Davidovi a jeho nabídce postavit chrám! Čím více víme o době a o souvislostech, za kterých byl ten který text napsán, tím hlouběji jej chápeme. Lze namítnout „a oč se tím prohloubilo mé chápání Slova Božího?“ To je provokativní námitka člověka, který se buď nikdy nedostal do nesnází při četbě Písma svatého, prostě proto, že si žádné otázky či dokonce nesnáze nepřipouští, nebo proto, že měl to štěstí, že pro něj takové otázky nevyvstaly. Možná také bibli nečte s takovým zaujetím a s takovou pozorností, jak by měl a tak si nesnází nevšimnul.
Mnoho dnešních čtenářů bible se svým vztahem k Písmu a tím také k Bohu vysloveně zápasí: Jak to vlastně bylo při stvoření světa za sedm dní, jak vypadalo stvoření člověka, když přírodní vědy tvrdí, že je výsledkem evoluce? A jak to, že Mojžíš, autor prvních pěti knih Starého Zákona, v jedné z nich popisuje i svou vlastní smrt a pohřeb? Jak to bylo s pokusem svrhnout Ježíše v Nazaretě ze srázu za městem po jeho četbě z proroka Izajáše v místní synagoze, když on tam žádný sráz široko daleko není k nalezení... atd. atd.
Tito lidé mají pocit, že se otázky, které tu před nimi vyvstávají, týkají přímo věrohodnosti Písma svatého – Slova Božího, a to není žádná maličkost. Jak lze z četby Knihy knih Čerpat užitek a radost, nezkalené otázkami bez odpovědi?
Claude Geffré o.p.
ETUDES décembre 2002
Fundamentalismus je trvalým pokušením, ohrožujícím každého, kdo se při četbě Písma svatého setká s novými postupy, vypracovanými metodou historické kritiky. Jde tu o vztah mezi lidskou řečí a Slovem Božím. Lidská řeč je kontingentní neboli uzavřená do času a prostoru, zatímco Slovo Boží je absolutní, neměnně platné.
Obsah pojmu fundamentalismus je mnohoznačný, nesnadno definovatelný
V prostoru současného křesťanství je dobré pojmem fundamentalismus šetřit. V přesném slova smyslu jde o doslovné chápání Písma svatého. Pontifikální biblická komise v dokumentu Interpretace bible v církvi z roku 1994 k tomu říká: „Fundamentalistický způsob čtení vychází z přesvědčení, že bibli, jakožto inspirované Slovo Boží a tím prosté omylu, nutno číst a vykládat doslovně a to až do nejmenších podrobností.“ Dokument v dalším výslovně říká, že fundamentalisté odmítají historicko-kritickou metodu i jiné vědecké postupy, užívané při práci s biblí. Je tedy nesprávné označovat tímto termínem také tendence brát doslova a do písmene učení katolického Magisteria. Tady je vhodnější mluvit o integrismu než o doktrinálním fundamentalismu.
Integrismus sakralizuje katolickou tradici, teologickou i dogmatickou. Jeho obvyklým charakteristickým znakem je přisuzovat stejnou váhu, stejný význam, církevnímu učení v základních věcech víry a různým teologickým tezím, o kterých se vede debata, především v oblasti ekumenizmu a dialogu mezi náboženstvími. Fundamentalistický přístup k Písmu se naproti tornu vyznačuje lpěním na liteře bible jakožto místu, kde je věrně zachyceno Slovo Boží.
Fundamentalismus je protestantského původu a uplatňuje vlastně do důsledků proslulou reformační zásadu Sola Scriptura. Ovlivnil ke konci 19. století protestantské pravověří, které zápasilo hlavně v Německu s ničivým proudem liberalismu, uplatňujícím na výklad Písma Svatého výsledky historicko-kritické exegeze. V katolické církvi ve stejnou dobu papež Pius X. encyklikou Pascendi odsoudil modernismus katolické biblistiky, jakou zastával například Alfred Loisy. Výraz sám ale má svůj původ ve Spojených Státech. Je spjat s biblickým kongresem, který se konal v r. 1895 v městě Niagra ve státu New York. Na něm totiž protestanští biblisté formulovali zásady křesťanského učení. Tento proud je dodnes silný v USA, hlavně v baptistických a letničních církvích. Zastává nezměněně doslovnou neomylnost Písma a jeho dnešním pokračováním je kreacionimus. Ten odmítá hlavně Darwinovu hypotézu o vývoji druhů a hájí doslovnou platnost prvních kapitol knihy Genesis.
Zlidovělý fundamentalismus je běžný ve mnoha evangelikálních církvích, které se šíří a tvoří i v Evropě paralelu k protestantismu luteránského a reformovaného typu. Jeho různé podoby najdeme i v některých charismatických společenstvích katolické církve. Je třeba se zmínit i o fundamentalismu badatelském, zastávaném jistým počtem exegetů. Vedle několika biblistů protestantských k nim patří také autoři katoličtí, jako například Claude Tresmontant a Jean Carmignac.
Tito autoři odmítají, v rozporu s nejzajištěnějšími výsledky moderní exegeze pozdní dataci evangelijních textů ve snaze zmenšit vzdálenost mezi Ježíšovou veřejnou činností a texty Nového Zákona. Někteří z nich dokonce tvrdí, že už v době Ježíšově existoval jakýsi hebrejsky psaný text, ze kterého pak vznikla řecká verze evangelií. Většina z nich plane touhou po nalezení prvopočátků křesťanské zvěsti. Jejím motorem je představa kontinuity od Ježíšových vlastních slov ke slovům samého Boha. Tak doslovně totiž chápalo staré protestantské pravověří inspiraci biblických textů. Tento křesťanský fundamentalismus se hodně podobá fundamentalismu muslimskému, který je ovšem čímsi normálním, protože Zjevení tu spočívá v podstatě v zázračném daru nestvořené knihy (koránu), přicházející přímo od Boha do proroka Mohameda a skrze něj, jakožto pasivního zprostředkovatele Slova Božího. Korán je přímo Slovem Božím, které se stalo knihou v arabském jazyce.
Fundamentalismus je vcelku v souladu s jistou protestantskou koncepcí neomylnosti Písma svatého. Daleko více udivuje, že se ujal i v katolickém prostředí, kde je spontánně vodítkem ve věcech víry neomylné Magisterium církve a nikoliv Písma. Je to o to překvapivější, že nejvyšší římská autorita v osobě Pia XII. encyklikou Divino afflante Spiritu (1943) oficiálně uznala historicko-kritickou metodu za legitimní prostředek rozlišování literárních druhů a v dokumentu L’interprétation de Ia Bible dans l’Eglise (1994) výslovně odmítla fundamentalistický výklad Písma. Tato část dokumentu je obzvlášť přísná :
Fundamentalismus svádí, aniž by to výslovně přiznal, k sebevraždě myšlení. Vnáší totiž do života falešné jistoty tím, že podvědomě vydává lidská omezení biblické zvěsti za součást jejího božského původu (s. 64).
1. Znovuobjevení biblického textu. Sněm vybízí k návratu k biblickým pramenům, což se projevilo aktivitou biblických skupin a novými edicemi textů Písma svatého, vypracovanými dnes už většinou v ekumenické spolupráci mnoha církví. V důsledku nedostatečné pedagogické citlivosti na straně odborníků ale věřicí nepochopili cenu a význam těchto nových překladů s jejich obsáhlými technickými poznámkami. Namnoze zůstávají v zajetí schématické, moralizující četby Písma, jejímž cílem je nalézt v textech Nového i Starého Zákona bezprostřední aplikaci pro vlastní život. Dokladem byla ve Francii nedávno hluboká iritace početných katolíků při shlédnutí biblického seriálu Corpus Christi s jeho kořeny v moderní exegezi.
Výsledkem biblické obnovy a zpřístupnění Písma věřícím by se mohl stát – paradoxně – odmítavý postoj k moderní biblistice a posílení fundamentalismu uvnitř katolické církve. Mnoho biblicky a exegeticky nezkušených křesťanů totiž s údivem objevuje, že historičnost evangelii neodpovídá jejich dosavadním spontánním představám. Jen obtížně se smiřují se skutečností, že naše evangelia nejsou věrnou, podrobnou zprávou o Ježíšových činech a slovech ani chronologicky věrnou reportáží jeho učení. Co je pro jedny velkým osvobozením, je pro druhé kamenem úrazu, protože je tím zasažena jejich přestava neomylnosti Písma Svatého.
2. Konvertité. Fundamentalismus může být silným pokušením těch, kdo zakusili blahodárnost doslovné četby bible a z ní plynoucí setkání s Bohem. Zejména baptistické církve severní Ameriky znají veřejné čtení bible, při kterém občas dochází ke konverzi nebo ke zkušenosti druhého narození (born again). Kritický přístup k Písmu, kladoucí si otázku, zda ten či onen výrok je skutečně autentickým Ježíšovým výrokem, je pak v rozporu s učiněnou zkušeností bezprostředního setkání s živým Bohem. Takovým konvertitům připadají přednášky exegetů o pozdní dataci evangelií, nejistém autorství těchto textů, vyrůstajících z hustého propletence tradic, které si občas navzájem odporují, jako přímé a přitom zbytečné ohrožení jejich víry.
Propast mezi spontánně fundamentalistickým čtením bible věřícími a erudovaným přístupem učenců k ní se nadále prohlubuje. Ani běžným kazatelům se nedaří zmenšit tuto vzdálenost a ukázat věřícím, že kritičtější přístup k bibli může plynout z legitimního požadavku víry lépe zohlednit skutečnost, že slovo Boží se vtělilo do lidské řeči.
3. Víra, která hledá důkazy. Fundamentalisté se obávají ztráty pevného základu vlastní víry, která by tak mohla zůstat viset ve vzduchu. Při pohledu na výsledky historicko-kritického bádání volají spolu s Maří Magdalénou „Vzali mého Pána z hrobu a nevím, kam ho položili.“ Ze strachu před fideismem nechtějí připustit, že by v Písmu, Slovu Božím, mohlo být něco dějinně podmíněného. Chovají se k němu jako muslimové ke koránu, který je Slovem Božím, které se vymyká historické kontingenci, tedy propojení na čas a prostor. Vlastně by se jim líbilo, kdyby existovala jen jediná zpráva o stvoření, jen jedno evangelium a jedno jediné svědectví o Zmrtvýchvstání.
Projevuje se tu nedůslednot postoje víry. Podobně jako určitá racionální apologetika 19. století hledá historické důkazy událostí, které svou podstatou přesahují možnosti historického bádání. V evangeliích najdeme řadu historických údajů o Ježíšovi z Nazareta, ale vydedukovat z nich jeho pravou identitu nelze. To, co přijímáme jako výpověď evangelia, není souhrn detailů z jeho pozemského života, ale zpráva o Ježíši Kristu, Mesiášovi, Synu Božím a našem Pánu. Kristovo Zmrtvýchvstání je událost reálná, ale metahistorická, transhistorická, která se vymyká dějinnému bádání. Odůvodnění křesťanské víry z hlediska hitorického lze nalézt jedině ve svědectví prvního křesťanského společenství. Víra ve zmrtvýchvstalého Krista v průběhu staletí je prodloužením, pokračováním víry apoštolů jakožto prvních svědků.
Z teologického hlediska je pro fundamentalistickou četbu Písma rozhodující odmítání nutného hermeneutického přístupu k Četbě jakéhokoliv textu, inspirovaného či jiného. I ta nejobjektivnější četba může vždy vést k několika různým výkladům, interpretacím. Pro protestantský i katolický fundamentalismus je charakteristické odmítání hermeneutiky jako takové. Z jeho hlediska musí mít každý inspirovaný text jen jeden, dobře srozumitelný význam, prostě proto, že jde o Boží Zjevení, i kdyby šlo o text sebe nejasnější a nesrozumitelnější. Myšlenka, že by nějaký text Písma nabyl svého smyslu teprve ve světle celého Písma a že jej přitom lze číst několika odlišnými způsoby, tato myšlenka je fundamentalistům zcela cizí. A každý, kdo propojení mezi poznáním a interpretací pokládá pro křesťanskou víru za nezbytné, je v očích fundamentalistů už beznadějně nakažen liberalismem a skepticismem.
Přitom je zřejmé, že všechna tři monoteistická náboženství, která jsou náboženstvím knihy, znají napětí mezi posvátným textem (knihou) a Slovem nepostižitelného Boha. V případě křesťanství je interpretace souběžná s novou cestou Ježíšových učedníků. Nový Zákon není sepsán z Božího rozkazu, jako Mojžíšův Zákon, ani nebyl darován z nebe jako korán, ale je souhrnem různých svědectví, vyvolaných Ježíšovým vystoupením.
Už texty evangelií jsou interpretací nesdělitelné zkušenosti prvotní církve. Je to celá řada nejrůznějších svědectví o Ježíšově životě a díle ve světle velikonoční události. Fundamentalisté sní o jednom původním Slovu Božím, o knize chemicky čisté Zvěsti vyšlé rovnou z Božích úst. Křesťané však musí vzít vážně rozvětvenou sbírku svědeckých výpovědí, vypracovaných postupně, v souladu s potřebou prvotní církve. Jsou velmi různorodé a dokonce někdy i navzájem protichůdné. U zrodu křesťanského náboženství nenajdeme knihu, ale činorodé společenství věřících, jednající pod vlivem Ducha Svatého. Tady se křesťanství rozchází s islámem, který pokládá korán za bezchybný, přímý přepis Božího Slova Prorokem. Proto také zastává názor, že celý Nový Zákon je falsifikátem Zjevení, jehož pravým svědkem Ježíš skutečně je.
Ježíš sám nic nenapsal ani nic svým učedníkům nenadiktoval. Proto kromě malého počtu Ježíšových výroků nemáme žádnou sbírku jeho projevů. Jeho učení se k nám dostává přes řecký text nového Zákona, takže lze říci, že zakladatelské křesťanské texty jsou přímo povolány k tornu, aby byly předkládány. A překládat do všech jazyků znamená nevyhnutelně interpretovat. Duch Letnic je duchem vztahu napříč růzností jazyků a kultur.
Fundamentalismus vyzývá k reflexi o originalitě pravdy, které vydává svědectví Písmo a která je pro nás Slovem Božím. Zvláště důležitá jsou přitom místa, kde evangelia vydávají svědectví o Ježíšově osobě. Text už zmíněné Interpretace bible v církvi naštěstí praví jednoznačně:
Fundamentalismus nepatřičně operuje neomylností všech detailů biblických textů, zvláště co se týče historických údajů nebo domnělých vědeckých tvrzení. Často tak historizuje to, co nebylo napsáno se záměrem vypovídat o historicitě; považuje přitom za historické všechno, co je v textu zapsáno slovesy v minulém čase, aniž by přitom rozlišoval mezi časem historickým, symbolickým a obrazným.
Je známo, že klasická téze o neomylnosti Písma neznamenala nikdy, že by bible neobsahovala žádný vědecký nebo dějinný omyl. Duch Boží zaručuje pravost náboženského poselství, výpovědi o Božím tajemství a o lidských cestách k Bohu. 2. Vatikánský sněm svou konstitucí Dei Verbum připomíná, že v Písmu jde o Pravdu spásy. Pokud tedy nechceme zůstat na pozici naivní koncepce inspirace, podle které by byla všechna zapsaná slova přímo diktována Bohem samotným, nezbude nám než přiznat autorům evangelií prostor a právo na interpretaci.
I po více než třiceti letech od Ježíšovy smrti zůstávají spolehlivými svědky, opírajícími se o historické dokumenty, Pánovo slovo, některé z Pavlových listů a ústní tradici. Jsou autory textů, a protože jsou také věřícími, píšícími pro věřící, rekonstruují historického Ježíše, který není pouhou reprodukcí pozemského Ježíše, ale zato představuje lépe Ježíše opravdového – toho, kterého hlásá víra prvotní církve. Jinými slovy, Ježíš evangelií není ani vymyšlený ani nespadl rovnou z nebe. Je důsledkem velikonoční víry a na rozdíl od fundamentalistů, kteří chápou evangelia jako podrobnou, doslovnou zprávu o Ježíšově činnosti a jeho slovech, nemusíme se bát historické kritiky, když dovozuje, že ten či onen historický detail je pravděpodobně nepřesný, to či ono asi nemohlo být řečeno samým Ježíšem, nebo že evangelia nezachovávají nevyhnutelně původní časový sled událostí Ježíšova života a jeho učení.
Evangelia nemůžeme brát jako stenogram Ježíšova působení. Tyto texty už jsou svědectvím o činnosti Ducha Svatého a celé církve v době po Ježíšově Zmrtvýchvstání, ve které si učedníci samotní postupně uvědomili svou vlastní neschopnost ihned pochopit celou identitu Kristovy osoby a dosah jeho kázání.
Všechna čtyři evangelia nám tedy podávají zprávu o Ježíšovi, aniž by se přitom soustředila na historickou přesnost. Jejich cílem není zachytit pro budoucnost fakta, ale teologický výklad těchto fakt. Je nutno rozlišovat mezi událostí a jejím zpracováním. To, co nacházíme v evangeliích, jsou často události zpracované teologickou reflexí, třebaže nadále vyrůstající z historických kořenů. Tak je tomu například s proměněním Ježíše na hoře. Vlastní prchavá historická událost je nám dnes nepřístupná a její zpracováni si nekladlo za cíl přesný zápis toho, co se stalo a jak se to stalo. Autorům šlo o význam této události pro víru v Ježíše Krista.
Jestliže ale říkáme, že obsah evangelijních textů je teologicko-historický, pak se ovšem nemůžeme spokojit s pouze historicko-kritickým přístupem k němu. Vyžaduje rovněž uchopení teologické, tedy interpretaci, ve které je víra v neustálé interakci s historickou kritikou. Víra v Ježíše Krista je přece už celou svou povahou vírou v tajemství nerozlučnosti lidské a božské přirozenosti v jeho osobě. To je dynamismus, kterým jsou prostoupena všechna čtyři evangelia.
(Redakčně zkrátil a přeložil P. Kolář)