| Datum: | 10.2.2003 |
| Autor: | Jaroslav Nečas |
| Název: | Farizej a celník |
| Podtitul: | Výklad Lk 18,9-14 |
| Typ textu: | text |
Čím je situace ve společnosti složitější a život náročnější, tím více roste touha vidět věci černobíle. V oblibě jsou ostré, zřetelné rohy, zatímco zaoblenosti a pozvolné přechody ztrácejí popularitu. Tato mentalita proniká i do církve.
Už pouhé slovo farizeus V nás vyvolá nelibost. Řeknu-li o někom, že je farizeus, pak toto označení rozhodně není přejné. Je to darebák, člověk neupřímný, podlý, podezřelý, pokrytec.
Sám jsem žil také dlouho v představě, k níž přispíval i černobílý, značně schematický pohled při vyučování náboženství. Vycházelo z něho: Farizeus je boháč a pokrytec, zatímco celník je chudáček, na kterého je okolí neprávem zlé.
Vzpomínám, jak můj učitel profesor Souček kdysi při jakési přednášce říkal: Opravdu nevím, kde se v církvi vzal zrovna tenhle pohled. Vždyť má s realitou jen pramálo společného. Vždyť je všechno jinak.
Do našich kostelů a modliteben se tu a tam vrátili po roce 1989 lidé, kteří na celá dlouhá desetiletí naše společenství opustili. Často proto, že měli obavy ze ztráty teplého místečka. Leckdy proto, že chození do kostela ženám zakázal manžel, snaživý stranický kariérista. Možná, že se objevují dokonce i ti, kteří měli s celníkem doby Ježíšovy leccos společného. Poklonkovali, možná i přímo kolaborovali.
Otázka zní: Jak se k nim budeme chovat? Známe jejich problematickou minulost. A teď se s nimi máme pozdravit pozdravením pokoje nebo s nimi stojíme – v evangelickém prostředí a tradici – při Večeři Páně v jednom kole a pijeme z jednoho kalicha.
Už jsem i zaslechl: Co chce ten soudruh či soudružka v kostele? Nejraději bych je vyhodil ven. Ne, tomu bych ruku nepodal, jeho přítomnost v kostele mne vyloženě rozčiluje. Co si to vůbec dovolují, že mezi nás zase začali chodit? Nejraději bych sám odešel!
Pochopitelně, v pozadí je představa, ze já jsem neselhal a nezklamal. Chodím přece jednou měsíčně do kostela, kupuji si Katolický nebo Evangelický kalendář – jsem proto dobrý křesťan. Radost pohledět. Opravdu? Neschází mi ale něco důležitého a zásadního? Vědomí, že Bůh může i dnes dělat ze Saulů Pavly a ze stranických funkcionářů pravidelné účastníky bohoslužeb? Copak opravdu není možné, aby člověk začal nově a jinak, aby se obrátil ke své pokaňkané minulosti zády? Pokud bychom neměli počítat s tím, že je Bůh dodnes při díle, že může docházet ke zcela nečekaným konverzím, pak bychom zřejmě museli odepsat mnoho farností a vchody do kostelů zazdít. Ostatně – tuto perspektivu mi sdělil nedávno i současný generální vikář jisté diecéze.
Citlivý přístup, podání ruky, upřímný úsměv, radost z návratu zbloudivších –to má vyznačovat náš přístup k těm, kdo podle našeho mínění selhali. Ale – ruku na srdce –můžeme si být jisti sami sebou, že jsme žalostně neprohráli na nějaké jiné životní rovině, v jiné situaci? Možná, že nikoliv v postoji občanském, ale třeba v rodině...?
Věřící sedávají rádi vzadu a v příšeří kostela. často jsem slyšel podivuhodné zdůvodnění: Pane faráři, my si bereme příklad z celníkova přístupu. Pán Ježíš ho přece pochválil. A proto se nikam nehrneme. Neobsazujeme kostelní lavice odpředu, ale naopak odzadu. Tak to je přece správné podle Písma! Nebo snad máte něco proti evangeliu?
Situace bývá taková, že je v kostele prvých deset lavic prázdných, zatímco V posledních pěti a u varhan se lidé tísní. Někdo je možná zašprajcován i za píšťalou. Farář nemá s přítomnými kontakt. Dokonce ani nepozná, jestli jsou v bdělém stavu. V každém případě přijde ve studeném kostele brzy o hlas. Ti, co sedí v poslední lavici, si ovšem stěžují, že neslyší. Nevím, zda sezení v rohu kostela vypovídá něco o pokoře. Naprosto jistě však o nelásce ke kazateli, ba lze snad hovořit i o likvidační snaze. Nebere na sebe farizejství nové podoby?
Do chrámu vstupují dva muži. Nejdou tam z nějaké zvědavosti. Nejsou to ani žádní prázdninoví turisté. Přicházejí, aby se modlili, aby se ztišili a vnitřně usebrali. Ostatně – ve chrámu jsou vždy nějací modlitebníci.
Do jeruzalémského chrámu vstupuje farizeus a celník. Prvně jmenovaný se ubírá suverénně, sebejistě dopředu. Tam, kde bude dobře vidět. Vždyť má přece oprávněný nárok na přední místo. Farizeové se těší oblibě, sympatizují s nimi široké lidové vrstvy. Mnozí si jich váží pro jejich „hlubokou nábožnost“ (Gnilka). Jako laické hnutí mají nemalou přitažlivost. Chtějí ze zákona vyvodit nejzazší, nejdetailnější důsledky pro praxi všedního dne. „Stali se virtuosy náboženství a zbožnosti.“ (BS)
Pohleďme, jak se farizeus modlí. „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložnici, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“
Farizeus říká, že děkuje. Děkuje skutečně za Boží činy, za to, co už mohl přijmout shůry? Děkuje – ale komu? V první řadě chválí sám sebe. Chlubí se svými kvalitami, svou vskutku nadstandardní zbožností. Náboženské povinnosti bere smrtelně vážně. Jeho nasazení je obdivuhodné. Dobrovolně strádá, pěstuje askezi. Kolik má proto zásluh! Čím vším se jen může prokázat a vykázat! Ve zbožnosti trhá přímo rekordy. V duchu si říká: Jak by to bylo na světě krásné, kdyby byli všichni lidé tak dobří a zbožní, tak jakostní a přičinliví, jako jsem já! Ano, kdyby byli všichni jako já, uspíšil by se příchod Božího království. K urychlení by přispělo plnění všech zákonných ustanovení.
Farizeové se ptají a zkoumají, co je povolené, a co je na straně druhé zakázané. Zbožnost je individualizována. Tento přístup vede k detailní kasuistice.
Farizeové jsou v Novém zákoně nejednou uváděni spolu se saduceji. Moc společného ovšem nemají. Jen velice stručně: K saduceům patří především lidé bohatí a vznešení, příslušníci velekněžských rodin a aristokracie. V oblasti náboženské jsou konservativní. Za závazný uznávají pouze Pentateuch. Odmítají i ústní tradici. Chtějí zachovávat staroizraelské myšlenky, tím je ovšem dán i liberální postoj vůči novému hellenistickému, laxnímu životnímu stylu. Ten není sešněrován provazy příkazů a zákazů, jako je tomu u farizeů. Jestliže mají saduceové moc a majetek, pak mají farizeové vliv na široké lidové vrstvy.
Farizeus je v příběhu uvězněn v monologu. Je u něho zřetelný pocit nadřazenosti. Vlastně nemá ani zač prosit.
V židovstvu doby Ježíšovy byl sotva větší myslitelný odstup –a to v ohledu náboženském i mravním –než mezi farizeji a celníky. Na celníka hledí farizeus se zcela mimořádným opovržením. Vždyť jde přece o existenci víc než problematickou! Celník – tato opovrženíhodná postava, nenáviděná ode všech poplatníků –je se mnou v kostele! Vždyť slouží pohanům, římským okupantům! Naštěstí, já, zbožný farizeus, patřím k lepší sortě lidí. Dělám dokonce víc, než přikazuje zákon. Mohu se s čistým svědomím pochlubit. Co já dělám vše pro Boha. Není nejmenších pochyb, že v jeho očích obstojím. A Bůh mne po zásluze patřičně odmění. O tom nelze pochybovat.
Nicméně– nechtějme vidět farizea hned v záporném světle. Na tento pohled jsme si totiž až příliš zvykli. Potřebuje však upřesnění. V jakém smyslu? Farizeus stojí morálně opravdu nepoměrně výše než celník. Nelže a nepodvádí. Nikoho neokrádá. Lidé si ho váží. Je vzorem zbožného člověka. Písmo studuje dnem i nocí. Chce dotáhnout jeho požadavky do všech detailů každodenního života. Tím se ale zaplétá do jemného pavučinného přediva, z něhož se sotva lze vymotat.
Představme si člověka, který má slušné vzdělání, je bezúhonný a ve svém oboru, ve své profesi, je i vyloženě úspěšný. Nadto ještě vyniká zbožností. Může se i pochlubit hlubokými duchovními zážitky a zkušenostmi. Co proti němu máme namítat? Co máme či můžeme vyčítat farizeům?
Nejprve chtějme vidět něco kladného i na farizeově modlitbě. Modlitebník přece smí a může děkovat za to, že ho neurčuje nenasytná tužba po majetku, po penězích, po bohatství. Touha mít, vlastnit –a to třeba i na úkor bližních, dokonce i souvěrců. Této nenasytné touze podléhají právě celníci.
Ptejme se však dále: Může se Bohu líbit farizeova modlitba? Může se k ní přiznat? Obrací se rádoby zbožný modlitebník vůbec k nebeskému trůnu milosti? Ještě jinak vyjádřeno: Potřebuje farizeus vůbec něco od Boha? Nevystačí si docela dobře sám? Cožpak není příkladný a ctnostný? Když se modlí, když přistupuje k Bohu, má ruce prázdné, anebo plné?
Farizeus v podstatě vypráví o sobě. Zmiňuje své obdivuhodné výkony, své zásluhy. Nesmlčí, že vyniká nad běžný průměr. Je lepší než ostatní. Poměřuje se. V tom je stálé nebezpečí pro skutečně zbožné a aktivní křesťany. Budou pohlížet svrchu na ty, kdo jsou vlažní, či přesněji: kdo jsou podle jejich pohledu a soudu vlažní. Sám ještě pamatuji doby, kdy věřící z tzv. vyznavačských či výběrových církví pohlíželi na křesťany z církví tradičních ve vědomí určité převahy. To se projevovalo konkrétně í tím, že lovívali V různých církevních rybnících. Patrně vskutku v dobré víře, že dotyčnému jen tradičnímu katolíkovi nebo českobratrskému evangelíkovi pomohou, aby neutonul v bahně průměrnosti.
Farizeus se snaží žít řádně a zbožně. Dokáže obětovat mnohé ze životních příjemností. Životní standard nemá nijak vysoký. Nehrozí mu, že se cele pohříží do podnikání. Na něco takového nemá čas, protože pilně studuje. Boží zákon je pro něho opravdu tím nejdůležitějším. Farizeové chtějí izraelskému lidu zachovat tradici, vzácné dědictví otců. Toto vše je jistě chvályhodné.
Farizeus se však mylně domnívá, že už je mezi ním a Bohem vše v pořádku. Takovéto přesvědčení, které se může i dnes objevit mezi lidmi zbožnými, je na pováženou. Proč?
V postavě zbožného farizea odhaluje Pán Ježíš značné pobloudění a nezdravou namyšlenost všech těch, kterým je darováno žít skutečně čestně i mravně a řádně. Právě těm nejpřísnějším, nejmravnějším, a třeba nejasketičtějším křesťanům hrozí, že sklouznou do farizejských kolejí. Třeba tím, ze se budou poměřovat se svým okolím. S těmi, kdo na tom jsou viditelně hůře. Oni však mají příkladnou životosprávu, toho a onoho nezdravého se vystříhají, a proto jsou přece zcela nutně lepšími než ti druzí. Ale –nezaměňují se tu věcí podružné, druhořadé, s těmi zásadními a závažnými?
V každém případě: Ten, kdo žije z Boží nezasloužené milosti, a dokonce i o tom ví, nebude se nadřazeně s nikým poměřovat. To totiž není jeho starost. Je-li někdo opravdu zbožný a vyznačuje ho i řádný život, tak si uvědomuje, že to není jeho zásluha.
O Boží lásce se dá jistě pěkně i vzletně mluvit i kázat. V pozadí však může být pohrdání těmi, kdo se s touto láskou doposud nesetkali, kdo o ní prostě nevědí, kdo ji neznají. Možná i proto, že ji církev a křestané vůbec nepředávali věrohodně dál. Je snadné mít přísný metr na ty, kdo vyrostli v jiném kulturním a duchovním ovzduší než my, a kdo se s křesťanstvím v jeho ryzí podobě nemohli ani setkat. Jsou proto na tom automaticky v božích očích hůře než my?
Zpět k příběhu. V čem spočívá hlavní rozdíl mezi postavami? Obě mají cosi společného. To je třeba vzít v úvahu. Oba protagonisté jdou do chrámu. Oba tudíž počítají s Bohem. Oba se modlí. Oba patří k Hospodinovu lidu. I když je fakt, že farizeus má být kdesi na špici, zatímco celník je u samého dna. Mají cosi společného, byť jsou zjevně odlišní.
Celník je nepoctivec a kolaborant. Spolupracuje s okupační římskou velmocí. Nadto úspěšně okrádá souvěrce. Nikdo ho nemá rád, každý se mu raději zdaleka vyhne. Tomu se ostatně ani nelze divit.
Oba muži hledají Boha v chrámu. Touží po společenství s ním. Vědí, kde se může dát nalézt. V chrámu, a ne kdesi v kráse rozkvetlé přírody.
Farizeova cesta do chrámu není ničím neobvyklým. Je zde jako doma. Celník však potřebuje ke svému kroku určitou dávku odvahy. Pochopitelně – vždyť je vystavenvyčítavým I odsuzovačným pohledům. Proto se staví kamsi dozadu. Tak, aby ho bylo co nejméně vidět.
Povšimněme si právě celníkova postoje a modlitby. Počíná si podstatně jinak než lidsky horlivý a přičinlivý farizeus. Farizeus se modlí. Ví, že je radno započít děkováním. Otázkou však je, jak jsme si již i ukázali –jakým děkováním, komu se děkuje.
Celník prosí. Zůstává kajícně vzadu. Má sklopenou hlavu. V modlitbě se rozhodně nijak nechlubí. Ostatně –nemá ani co kladného vypočítávat. Nevede samomluvu, ale pokorně prosí. V pozadí může být slovo žalmistovo: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti.“ (51,3) „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“
Není v celníkově prosbě skryto také i děkování? A sice –děkování za to, že je vůbec možné, aby se přiblížil k Hospodinu, že do chrámu může vstoupit i tak problematická postava, jakou je právě on. Celník nic nezakrývá. Nic neretušuje. Nic nepředstírá a nevylepšuje. Nedělá ze sebe někoho jiného. Před Boha předstupuje vskutku takový, jaký je. Vyznává plně svou hříšnost. Prosí o Boží smilování. Ví, že je odkázán na Boží milost.
Farizeus děkuje. Je vděčný za to, že se může zaobírat Písmem i těmi nejzávažnějšími otázkami. Je si vědom toho, že právě toto není každému dáno a dopřáno. Nadto se postí dvakrát v týdnu. I zde jde nad normu. K osobní oběti, k postu, připojuje i nemalou oběť hospodářskou. Celník se modlí jinak než farizeus.
Jde o to, jakou modlitbu vyslýchá Bůh. „Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus.“ Farizeus zřejmě odešel z chrámu takový, jak do něho vstoupil. Nedošlo u něho k žádné změně a proměně.
Ježíš rozpoznává ve farizeově modlitbě falešné tony. Modlitebník není soustředěn jen na Boha, ale i na sebe. O tom svědčí první osoba. Postím se. Dávám. Je tu sebevědomí, že je se mnou vše v pořádku. Farizeův vztah k Bohu je pojímán právnicky. Mám nárok na odměnu, na řádné ocenění.
Skutečný nepoctivec, velice problematická existence; ten, kdo ale umí přiznat i vyznat své viny, ten je Bohu blíže než ten, kdo žije namyšleně a je pyšně přesvědčen o mimořádné kvalitě své zbožnosti.
Klíčem k pochopení příběhu je volba měřítka. Farizeus se poměřuje s někým, kdo je pod ním. Nabízejí se rozdíly, pochopitelně ve farizeův prospěch. Ano, je lepší. A proto je třeba se pochlubit i v modlitbě. To se Bohu nelíbí.
Kdo jde v těchto šlépějích, kdo se měří s tím, kdo je pod ním, je veden nejen k pýše, ale i k iluzi. Myslí si, že je dobrý, ve skutečnosti ale žije v iluzích.
Napadla mne sportovní obdoba. Např. tenista trénuje se slabšími soupeři. Poráží je. Domnívá se, že má formu. Když pak ale dojde ke skutečnému měření sil s někým jiným, tak prohrává. Žil v iluzích. Může být ale i případ opačný. Když mi bylo 12 let, hrál jsem už závodně tenis za dorostence Bohemians (tehdy ovšem Spartak Stalingrad). Soupeři bývali až o šest let starší. Hráli tvrdě, musel jsem se přizpůsobit. Když jsem hrál s vrstevníky, nikdo mi příčný liftovaný forehand nechytl. A až do finále pražského kraje 1959 jsem si vlastně nezahrál. Arciže jsem neměl tuchy o tom, jaký to jsem borec.
Člověk se chce rád potvrdit v tom, jak je vzorný, jaké má přednosti oproti druhému. Kdo se orientuje směrem dolů, kdo se poměřuje na slabostech bližních, bývá rychle pyšný. Nejde mu snad ani o to, aby druhého nějak očernil a pošpinil. Stačí, když na pozadí slabosti vynikne, jak je sám dobrý.
V církvích vyznavačského typu se vydávají tzv. osobní svědectví o obrácení, o životní změně. Bývají laděna černo-bíle. Dříve to bylo se mnou špatné, byl jsem úděsný neřestník, ale teď jsem skoro anděl. I křídla už mi narůstají. Snad mohou i takové proměny existovat. Kdo ovšem něco takového skutečně prožil, bude Bohu vděčný. Problém je v tom: Čím častěji člověk něco takového vykládá, tím spíše bude vrhat pohled a pozornost na sebe. Z vyprávění, byť původně i upřímně míněného, udělá pokušitel jakousi zbožnou autobiografii. Už nepůjde o Boha, co on pro mne a pro nás udělal a vykonal, ale půjde o to, co sám prožívám, jak jsem teď vzorný křesťan.
Celník nepoukazuje na to, co má. Volá po tom, co nemá, co mu schází, co postrádá: smíření s Bohem, milost, odpuštění. Ví, že u Boha nemá žádné přednostní právo. Ví, že na tom v Božích očích není dobře. Proto prosí o smilování. Přiznává svou nehodnost. Bože, smiluj se nade mnou hříšným.
Ježíš nám jistě nedává za vzor celníkův život, ale jeho vyznání. Vždyť jsme všichni hříšníci. A nezáleží už na tom, co si sami o sobě myslíme. Jsme odkázáni na milost, na přispění shůry.
Zde je či může být skryta potíž. Leckdo si totiž je Boží milostí až příliš jistý. Počítá s ní automaticky. To pak vede k ochromení aktivity, k etické laxnosti. Vždyť na tom, jak žiji, až tak nezáleží. Bůh je přece milostivý. Co bych se namáhal! Tato cesta po hraně je nebezpečná.
Ten, kdo upřímně vyznává, že žije z milosti, že je na ni napořád odkázán, tak bude tuto milost přát i druhým. I těm, kdo o ní ani nevědí. Toto vědomí vede do svobody, ale i k otevřenosti a k naději pro bližního.
V mysli mi utkvěla věta z kázání, které jsem slyšel ve strašnické modlitebně před více než třiceti lety. Kazatel tuto větu, totiž opakoval aspoň desetkrát. Jak zněla? Všichni jsme darebáci.
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ K pokoře patří, že si uvědomujeme svou lidskou hříšnost a chatrnost, svou odkázanost na Boha a jeho milost. Vnitřně se nejen můžeme, ale i chtějme připojovat k celníkově prosbě: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ Pane, smiluj se. KYRIE ELEISON.