Datum:8.12.2003
Autor:Jan Rybář
Název:O statečnosti
Podtitul:Situace politických vězňů za totality
Typ textu:poznámky z přednášky pořídila Maria Francová

Vážení přátelé,

12.prosince 2003 navštívil naši farnost páter Jan Rybář SJ. Jeho přednášku na "Pondělním večeru v kostele sv. Jana" bych Vám ráda přiblížila. Téma, o které jsme ho požádali, je důležité a zajímavé hlavně proto, že páter Rybář je jedním z těch kněží, kteří prošli komunistickým vězením a jeho svědectví je autentické.

Známe v dějinách církve postavy, které svým životem "ukazují" na Krista - např. sv. Jan Křtitel, ale i v současnosti můžeme vidět pronásledované biskupy v Mexiku, v Jižní Americe, Asii. Nezapomínejme na oběti kněží v době nacismu, kteří vydávali židům křestní listy, aby je uchránili před deportacemi do koncentračních táborů apod.

V komunistických věznicích trpěli kněží, kteří "viděli do hloubky věci". Hrdinové, kteří umírali bez patosu (umírající páter Trčka, o němž očitý svědek vyprávěl, jak v dobré náladě žádal svého přítele, aby mu kokrhal u postele, protože se ve vzpomínkách vracel do dětství, domů...).

Kristus byl skutečností těchto lidí. Tam se diskutovalo o eucharistii, o tom, co vlastně eucharistie je. Většina vězňů neměla bohoslužbu ve společenství, ale o samotě a potom posílali kousky eucharistie dalším vězňům. Chápání eucharistie jako doteku pomáhá i lidem, kteří neznají reálie židovství, poslední večeře, božího těla... Řekneme-li jim: toto Ti posílá Kristus jako fyzický kontakt, pochopí i adventní poselství: čekám, kdo mi dovolí, abych se ho mohl dotknout.

Stejně jako je vzácné jablíčko poslané do vězení, které vypěstoval tatínek a maminka ho utrhla a zabalila...

Každá povaha nebyla hrdinská, ale měla šanci se hrdinskou stát. Byly povahy, které život ve vězení snášely těžce. Vězni věděli o stresech a obavách svých blízkých.

Poznali se navzájem, tam se každý ukázal takový, jaký skutečně je. Objevili, že pravé křesťanství není katedrála s krásnými zpěvy. Tam neplatily paragrafy, ale postoje k zásadním otázkám.

Probíhaly semináře, studium teologie, vkládání rukou. Nikdo nezneužíval moci, nikdo nebyl "ušetřen" v ohnivých diskuzích. Nikdo neříkal, že bude mít zásluhy. Zde lidé "vypadli" ze svého prostředí, odložili roucha, řády, honosná oslovení, zde spadly všechny bariéry...

Největší radost byla z maličkostí: zahlédnout svit slunce, objevit v cele pavouka, trávu, která vyrazila mezi asfaltem na vězeňském dvoře.