Datum: | 16.2.2004 |
Autor: | Jaroslav Nečas |
Název: | Zkušenosti z působení v netradiční farnosti |
Podtitul: | Možnosti, jak oslovit postmoderního člověka |
Typ textu: | poznámky z přednášky pořídil Jan Kohl |
děkuji upřímně za pozvání. Budu se sdílet o zkušenosti. O to, co vyrůstá ze zemité praxe.Ta může přinášet věci smutné, vážné, ale i humorné.
Není snadné přesně vymezit, který sbor je tradiční, a který nikoliv. Avšak jestliže existuje sbor (farnost) už přes 200 let, bude mít patrně svou tradici, svůj určitý svéráz.
Netradiční sbor vznikl teprve nedávno. Evangelický sbor v České Třebové vznikl odfařením od sboru v Litomyšli, který vznikl po 1.světové válce. Návaznost měl tudíž na sbor, který také neměl tradici. Do této kategorie patří pochopitelně farnosti, ať již katolické či evangelické, které vznikly na územích obývaných kdysi Němci. Kostel a fara zůstaly, ale nové obyvatelstvo k nim často už nenašlo vztah. (Ř.K.:Třebovice, Semanín, Damníkov).
Díky rozvoji železnice a průmyslu se do města postupně přistěhovávali v první půli 20.st. lidé z nejrozmanitějších koutů republiky. Bylo mezi nimi i hojně Slováků. (Jedna účastnice bohoslužeb hovoří stále krásnou slovenštinou, o češtinu se ani po desetiletích nepokouší. Snažněji prosívám, aby tak ani v budoucnu nečinila.)
Nevýrazná tradice reformovaná, luterská, husitská a "přistěhovalecká" vytvořily cosi mlhavého a věroučně nevyhraněného. A pokud nebyli ani faráři, působící od roku 1946 v samostatném sboru, teologicky výrazní, není opravdu teologicky nač navazovat. Tato skutečnost nemusí být nicméně vnímána a posuzována záporně. Pevně vyjeté koleje prostě nejsou. Vlastně neexistují vůbec.
Farář se proto sotva setká se slovy:"To se u nás nikdy nedělalo. My to děláme jinak." Důvod je nadmíru prostý. Nejvěrnějšími účastníky bohoslužeb a sborového života vůbec jsou v současnosti lidé, kteří se do církve vrátili buď po delší časové odmlce, anebo uvěřili teprve v několika posledních letech. Takže oni opravdu ani nevědí, co se ve sboru kdy dělalo či nedělalo.
Lze začínat za zelené louce. Snažím se využít všech možností ke zvěstování. Neohlížím se, jak to dělají v jiných sborech či církvích. Je proto samozřejmé, že máme bohoslužby i na Štědrý den, na Štěpána, na Silvestra, velikonoční pondělí či na Nanebevstoupení Páně. Kromě katolíků totiž tyto mezníky církevního roku v našem městě jiné církve nedrží.
Kromě bohoslužeb se veškero sborové dění odehrává ve farním bytě. Snad i proto, že "klasickou" kancelář nemám. A tak je obývák a pracovna skutečně součástí sboru. Po počátečním údivu, snad i určitých rozpacích, si i dospěláci na tuto neobvyklost zvykli. Jsou rádi, že jsou v teple bytu.
Biblické hodiny jsem zpočátku dělal tak, jak jsem byl po čtvrt století zvyklý. Jiný než lety zaběhaný postup jsem si ani neuměl představit. Postupně se mi však zdálo, že klasický výklad celých biblických knih posluchače moc nezajímá, že k nim biblicko-teologické výrazivo nepromlouvá. A zase mi trvalo nějakou dobu, než mi došlo, že je třeba zvolit jiný přístup. Bibli soustavně nevykládám. Poměrně podrobně teď probíráme dějiny rané církve. Diskuse je živá. Smích je dovolen. Úprk domů se nekoná. Sedíme kolem stolu, často i dvě hodiny. Minulé úterý jsem byl z účastníků setkání jasně nejstarší.
Účastníci setkávání - není to žádná masová akce - nejsou nijak dogmaticky utvářeni. Nemají to, čemu se říkává "předporozumění", ve slovanském esperantu "Vorverständnis". Proto se lze dozvědět postřehy pozoruhodné. A to ve všech generacích. S dětmi jsem probíral vyvedení Izraelců z Egypta. Pozorně poslouhající prvňačka mi minulé úterý řekla výstižně:"Pane faráři, ty Egypťany to tehdy spláchlo jako do záchodu." Na nábožce jsem s dětmi probíral problematiku tří králů. Ve městě zrovna probíhala tříkrálová sbírka. V obýváku jsme měli nejen pelichající stromeček, ale pod ním i docela prostinký "betlém". Ten tvořilo jen několik základních figurek. Byli tu zmiňovaní tři králové, samozřejmě - i Marie. Králové byli vysocí a štíhlí, takoví pěkní gotičtí fešáci, zatímco Marie vykazovala zřetelně rysy spíše rázu barokního. Dětiček jsem se ptal, jestli si toho také povšimly. Záhy se ozval osmiletý Tomáš. Je to jasné! Žena po porodu přece vždycky přibere... Podíval se na mne káravě a říká: "Pane faráři, to byste taky už mohl vědět!" Tomáš mluvil ze zkušenosti. Má tři mladší sourozence. A proč by se měla Marie odlišovat nějak výrazně od jeho matky. No, to dá přece rozum... Starším Dětem se pokoušim přiblížit základní novozákonní fakta. Úspěch mám pramalý. V době Vánoc jsme si vyprávěli o hlavních postavách vánočních příběhů. Josefa jsme zvládli, aspoň tak jsem si naivně myslel. I tázal jsem se: Kdo byl Ježíšovou matkou? Marie, vypadlo s rozpaky z úst. Za chvíli i s upřesněním: Marie Terezie. Projevil jsem nelíčený podiv nad tímto objevem, zároveň i zájem, proč zrovna tato císařovna. Vysvětlení: Byla to ona, protože se o ní teď zrovna ve škole učíme. Nadále je mi už jasné: Předpokládat lze pouze neuvěřitelná překvápka.
Pokud si farář děti nezíská, nebudou na náboženství či na konfirmační cvičení chodit. Rodiče do kostela nechodí. Doma rozhodně pro návštěvu fary děti podporu nemají. Stanovit vhodnou hodinu pro setkávání v týdnu není proto nijak snadné. Může dojít k humorným situacím. Jednu jsem si zaznamenal.
Kuba má chodit ve středu ve 3 hod. na náboženství. Farářovi však tvrdí, že může přijít jedině ve dvě. Ve tři má údajně něco neodkladně důležitého.
Farář se jen tak hned nedá. Zkoumá proto Kubovy závažné důvody. Oslovený tvrdí, že má ve škole ve tři hodiny kroužek. Neříká to ale dvakrát jistě. Za chvíli z něho dokonce vypadne, že chodí s kamarádem kamsi hrát od tří do pěti počítačové hry. Ani tento argument faráře neskolí. O ovečku je radno bojovat. Kuba je vháněn do úzkých. Za chvilku však vyhrkne vítězoslavně:"Příští středu opravdu nemůžu přijít - budu se totiž vdávat..."
Farář nechce věřit svým uším. Je to opravdu zvláštní a neslýchané, že se kluk bude vdávat. Než stačí vyjádřit svůj podiv, šokuje ho Kuba svým dalším zdůvodněním : "Víte, pane faráři, já se budu vdávat každou středu ve tři hodiny".
Setkání staršovstva probíhají klidně. Trvají maximálně půldruhé hodiny. Jsou věcná, presbyteři na ně chodí rádi. Pochopitelně, setkání staršovstva (farní rady) se konají ve farářově obýváku. V jeho domácím prostředí. To je možná i trochu záměr. V čem? Vzpomněl jsem si na svou poměrně dlouhou tenisovou kariéru. Některé zápasy, někdy i konkrétní rozhodující míče, mi utkvěly pevně v paměti. Mezi jiným ale i ta skutečnost, jakou obrovskou roli sehrávalo domácí prostředí, kurt, na kterém jsem v Praze na Bohemce trénovával. Jestliže jsem na hřišti soupeře třeba i těsně prohrál, doma se karta dokonale obrátila. Se stejným soupeřem jsem hladce vyhrál. Takže: domácí prostředí je výhoda. A to nejenom v tenise či ve fotbale, ale i v církvi a ve staršovstvu.
Chodí-li se do farního bytu pravidelně na různé akce, vzniká arciť potřeba i uklízet. Tato činnost mne baví. Zejména myji rád podlahu v modlitebně. Detektivně zjišťuji, pod kým bývá nejvíce špíny. Jsem rád, že se v České Třebové předpokládá až s jakousi samozřejmostí propojenost duchovna s hadrem a smetákem.
Jaké církve pracují ve městě? Nejvíce je katolíků, dále ČCE, CB, CČSH, adventisté. Povzbuzením bývá lednový Ekumenický týden za jednotu křesťanů, zahrnuje pět večerů, většinou slušně navštívených. Na naší faře se koná v březnu večer Světového dne modliteb. Několikrát jsme se sešli k ekumenickým bohoslužbám na 1.adventní neděli a na pondělí svatodušní v románské rotundě svaté Kateřiny.
Nejvíce známých mám mezi katolíky. V neděli večer chodívám na mši ke sv.Jakubovi. V zimních měsících se ze mne stává bezbožník, neboť v kostele bývá pod nulou. V dubnu jsem několikrát kázal při hlavní mši, zve mne katolická mládež, dospělí i senioři. Pro úsměv: Katolíci dokonce chtěli, abych kandidoval do městského zastupitelstva za KDU.
Nevšední ohlas měla jistá, vpravdě ekumenická akce. V září roku 2002 navštívila
evangelický sbor skupina pozounérů z partnerské farnosti Woltersdorfu u Berlína.
Tito lidé by nejraději troubili dnem i nocí. V minulosti nedávné mívali vystoupení
v sobotu večer před evangelickým kostelem. Bývalo to na konci srpna. Počasí
tomuto bohulibému záměru obvykle přálo. Koncem září však bylo už nevlídno. Hosté
měli vystoupit jen při nedělních bohoslužbách. Vycítil jsem, že je to pro ně málo,
že jsou zklamáni. Naskytla se však pozoruhodná, nečekaná příležitost. A i při ní
bylo možno uplatnit umění dechařské, nikoliv duchařské. U sv.Jakuba byla v sobotu
svatba. A to rozhodně ne ledasjaká. Ženichem byl syn kazatele Církve bratrské
z Olomouce, nevěstou byla dcera ředitele českotřebovského gymnasia. Oddávajícím
byl místní kazatel Církve bratrské. Takže: hlavní aktéři byli z Církve bratrské,
svatba se však odehrávala v kostele katolickém.
Jakmile jsem se o této svatbě dozvěděl, blesklo mi hlavou: Luterští pozounéři se
jistě rádi uplatní a chutě zadují na svatbě. Otec Miloš, jakož i oddávající,
s nápadem až překvapivě nadšeně souhlasili. Spokojenost dávali najevo i Němci.
O jejich vystoupení však nevěděl nikdo ze svatebčanů. A tak když vážně a
důstojně vstupovali do kostela, přivítala je hudba, na níž až tak příliš zvyklí
nejsou. Nicméně, zůstali klidní. Srdeční slabost či neskrývaná nevole se nedostavily.
Pozounéři zahráli dokonce více skladeb, než bylo původně domluveno.
Ještě pro ekumenické upřesnění: Kazatel CB měl na sobě můj talár. Ten mi zcela čerstvě opravila věrná duše katolické farnosti. Na varhany hrála katolička, na housle její choť - čechoslovák. Ze spolehlivých míst se mi doneslo, že největší radost měl z této ekumenické akce Otec Miloš. Bez jeho souhlasu by k ní nedošlo. Údajně poskakoval radostně na faře - jsa charismatik - se slovy: V ekuméně jsme ve Třebové přeskočili celých tisíc let!
V církvi Páně si patrně mnozí uvědomujeme, že jsem se dostali v současnosti do jakési přelomové situace. Jistěže by nebylo správné, abychom opouštěli to, co je dobře zaběhané a stále nosné. Nelze se něčeho vdávat bez rovnocenné náhrady. Nicméně - i když se budeme snažit zachovat vyjeté koleje, a pojedeme vlakem v poklidu dál, tak možná posléze zjistíme, že jsme na slepé koleji. Nebo s překvapením zkonstatujeme: Ve vagonech už nikdo není. Jsou prázdné a my o tom nevěděli!
Nedělní účast na bohoslužbách mnohde pomalu, ale jistě klesá. V církvi, jejímž jsem farářem, se nad touto nespornou skutečností sotva kdo zneklidňuje. Platí cosi jiného: Čím méně věřících, tím početnější ústředí, tím složitější administrativa. Lenost, neochota či neschopnost vidět změněnou situaci farnosti se zakrývá obvykle zbožnými frázemi či dokonce pravověrnou teologií. Církev přece řídí její Pán, je Božím dílem, tak proč bychom si vůbec kladli nějaké otázky. Třeba po smysluplnosti současné farnostní struktury. To je přece nedověra!
Struktura farností odpovídá dobře potřebám doby osvícenského císaře Josefa II. S bázní však dodávám, že role církve i role panovníka v ní, se dost změnily. Nehledě na to, že máme - katolíci i evangelíci - často velké kostely ve vylidněných oblastech. V CČE máme fary a faráře někde i v obcích, čítající necelých sto obyvatel. Ve městech, které mají přes sto tisíc obyvatel, však faráře či farnost nemáme. To je pouhé konstatování.
Domnívám se totiž, že církev má pracovat a působit tam, kde jsou lidé, kde je možné někoho oslovit, ať již zvěstně, učitelsky, diakonicky nebo i jen prostě lidsky.
Jdete navštívit někoho, o němž víte, že patří papírově do vašeho společenství. Kdysi v něm byl pokřtěn. Může se stát, a to poměrně často, že se farář sice na návštěvu ohlásí, ale posléze se stejně nedozvoní nebo mu "křesťan" dá zřetelně najevo, že o něho nestojí. Teď přece nemá čas. Pochopte, pane faráři, že podnikám, a církev mne proto teď opravdu nezajímá... Dá se farář otrávit? Uzavře se do své pracovny a bude pracovat na doktorátu? Je zisk titulu vítězstvím? Neskrývá se za ním rozčarování z konkrétního setkávání s farníky? Nejde o útěk, o "učené" vyklízení pozic?
Bude-li totiž farář sledovat jakýsi "strom života" společenství, v němž působí, tak si snadno spočítá, kdy bude moci sbalit kufry. Pravda - křty i svatby vykonával, pohřby samozřejmě také. S hrůzou si však uvědomí, že za pět let působení nepokřtil nikoho ze "své" farnosti či do "své" farnosti.
Na druhé straně však zjistí, a to také s překvapením: Z pravidelných účastníků bohoslužeb a biblických hodin prakticky nikdo v církvi nevyrostl a nežil. Do společenství se nějakým záhadným způsobem dostal až v posledních několika málo letech. Pokřtěn sice někde byl, ale k víře nebyl veden. A tu ho v životě něco zastavilo, oslovilo a jinak nasměrovalo. Tito lidé jsou věkově pochopitelně dospělí, ale jejich víra a křesťanské znalosti jsou v dětském stadiu.
Této skutečnosti se podřídí přístup faráře, jeho pokus o výklad biblické tradice. Jesliže se kněz nedávno odvolaný z Tachova setkal s výtkou, že "to říká jinak, než se má", sotva bych mohl sám uslyšet něco jiného. Z příspěvků, zveřejněných k tomuto případu v Getsemanech, jsem pochopil, že je ono "jiné říkání" dáno pastoračními zřeteli. Jinak budu přistupovat k tomu, kdo žije v církvi a s církví celý život, a jinak zase k tomu, kdo se po dlouhé odmlce vrátil či nedávno uvěřil.
Podíváme-li se na člověka našich dní, vidíme dva extrémy. Jistě - zde zcela vědomě schematicky zjednodušuji. Jsou tu lidé, kteří jdou opravdu z jednoho do druhého, neznají odpočinek a klidné vydechnutí. Stranou ponechme, proč si tak počínají. Je arciť možné, že si časem budou nuceni udělat chvíli, a to i proti své vůli. Třeba v nemocnici.
Pak je tu ovšem netušeně veliká skupina těch, kdo mají času opravdu nazbyt. Těch, kdo jsou velice vděčni, když jim někdo zaplní a projasní pomalu se vlekoucí hodiny.
U této skupiny bych se rád na okamžik zastavil a podělil se o docela čerstvou zkušenost. V České Třebové máme už tři měsíce v provozu nový, vnějšně bezesporu krásný domov důchodců. Však tu ještě voní novotou. Žijí tu však staří a často i nemocní a nemohoucí lidé. Ti, kdo mají času na rozdávání. Krajíce denního stereotypu rozděluje pouze jídlo. Není to ale málo?
Kazatelé všech církví, ve městě působících, se sešli s panem ředitelem Domova. I jemu je jasné, že tu existuje jakási disproporce mezi vnějšími nadstandardními podmínkami a obsahovou pustotou a prázdnotou. Chceme se proto pokusit o vytvoření nové tradice. V "obřadní síni" či "kapli" (obřadní síň vyvolává až příliš konkrétní asociace. Při dni otevřených dveří jsem bezděky řekl panu řediteli, rozplývajícímu se nad krásou místnosti, že už tu chybí jen rakev. Asi proto jsem mu hned padl do oka.) konáme každou sobotu bohoslužby. Střídáme se, snažíme se o ekumenickou vyváženost. Mám takový dojem, že i přítomní účastníci prvních bohoslužeb 7.února 2004 pocházeli z různých církví. Možná, že už ani sami přesně nevěděli, kam patří. Nejstarší posluchačka byla takřka stoletá. Arciže nevím, co si kdo z kázání, zpěvů a modliteb, odnesl. Vím však, že se už babičky těší na další setkání.
V Domově důchodců mají lidé čas. Za jeho vyplnění a aspoň trochu smysluplné naplnění jsou vděčni. Nabízí se tu možnost k rozhovorům nebo třeba i jen k tichému doprovázení, ke zbavování tíživé samoty.
Církev se občas snaží ve společnosti zviditelnit. Do povědomí vešla existence Diakonií, Charit a hospiců; aktivit provozovaných pod určitou křesťanskou nálepkou a hlavičkou. O tom se ví. O užitečnosti těchto činností sotva kdo pochybuje. V této oblasti je církev vidět. O rozmanitých projektech sociální povahy a ražby se i píše. Faráře, manažersky schopné a mediálně využitelné, můžeme vídat i na stránkách regionálních novin. Ba i v televizi.
Sotva se však někde bude psát o těch, kdo rádi, ochotně, trpělivě a se samozřejmostí, věnují vzácný čas těm, kdo mají času opravdu na rozdávání. Těm, kdo neřeknou: nestíhám, spěchám, nevím, co dřív. Nemyslím výlučně na návštěvy či potěšování těch, kdo se mají po vnější stránce slušně, o které je postaráno. Nejsou totiž jen Domovy důchodců.
Povšiml jsem si, že v zimě u nás chodí do kostela citelně méně lidí než v létě. Zcela schází nejstarší generace. Mnozí, kdo rádi a pravidelně chodívají do společenství víry, se do shromáždění v zimě a ve sněhu vůbec nedostanou. A jde tudíž o to, aby církev přicházela v nějaké podobě za nimi.
Leckteré církve si vedou kartotéky svých členů. Mají-li široké srdce a nehonosí se "výběrovostí", budou v kartotékách často i ti, kdo nebyli padesát let v kostele. Snažím se navštěvovat i tyto vyloženě matrikové křesťany, neplatiče členského církevního příspěvku, aspoň při narozeninách. I když je mi jasné, že do kostela nepřijdou, mnohdy už i vyloženě z důvodů zdravotních. Nicméně - chci si uchovat naději, že navštěvování i těchto křesťanů má smysl. Odměnou může být i vyslovené přání: "Pane faráři, přijďte někdy zase, víte, já nikoho nemám".
Čas mají klienti v Domově důchodců, lidé staří, osamělí, nemocní. Ale - není to málo? Kde zůstali výdělečně činní, lidé středního věku? Nevytratili se ze zorného úhlu? Tato generace nemá čas? Rozhodně to nebude jednoznačné.
Kdysi jsem s českotřebovskými kazateli navštívil v Lanškrouně restauraci "U dobrého pastýře". Je či byla přímo ve farním areálu. Otec Miloš mi ukazoval "zpovědní" stoleček, u něhož sedává mediálně známý a vytížený P.Zbyšek. Před čtyřmi lety se mi proniknutí církve do restaurace tímto způsobem arciť příliš nezamlouvalio. Časy se však mění. A my ostatně také.
V blízkosti evangelické fary v České Třebové začla fungovat vinotéka. Nebudu popírat, že k nápoji, v němž pravda jest, mám kladný vztah. Měl jsem ho vždycky. V tom jsem se nezměnil. O to teď nejde. Do vinotéky chodí totiž ti, kdo v dané chvíli nikam nespěchají. Nemohlo se utajit, že jsem farář. Skoro každý mě tak i oslovuje. Když se nakupující táže, co si má koupit, říkává prodavačka: Tady pan farář vám poradí nejlépe...
S mnoha návštěvníky,pravidelnými či náhodnými, jsem se nejen seznámil, ale snad přímo i sblížil. Sehrávám nejednou roli jakéhosi zpovědníka. Lidé se po mně ptají, chtějí se setkat. Budiž řečeno, že se na faru nechodí. V hovorech se ve vinotéce dostávám překvapivě často na vážné otázky věroučné a církevní. Nemyslím, že dělám nějakého misionáře. Spíše by se dalo skromněji mluvit o církevní osvětě. Mnozí totiž mají vůči církvi neuvěřitelně primitivní předsudky, prokazují naprostou neznalost. Dosažený stupeň vzdělání nevypovídá zhola nic. Možná, že působím coby farář věrohodně i proto, že s lidmi diskutuji na jejich rovině, v jejich prostředí - ne v kostele nebo na faře. Tam by zatím sotva přišli. Jsou ale i vyjímky.
Jistí manželé o sobě tvrdili, že jsou ateisté. Nicméně - přišli se podívat na štědrovečerní bohoslužby. Měl jsem je docela normální, zvěstně vánoční. Jaké si asi odnesli oni "ateisté" dojmy? Vinotékové společnosti prohlašovali, že to bylo v kostele "super". Arciže nevím, co si mám představit pod tímto módním slovem.
Může dojít ke kuriózní situaci. Kdosi z pravidelných hostů vinotéky oslavuje narozeniny. Pozve i evangelického faráře. Představuje ho stručně: "Toto je náš pan farář". Je to pocta? Nevím, snad. S úsměvem proto říkávám, že mám ještě filiálku, že se tak trochu starám o "šedou zónu", a spolu s Tomášem Halíkem řečeno: "Cítím, že jsem tu především proto, abych nabízel rozumějící blízkost tomu a těm, kteří mají zábrany se zařadit do jásajících davů a pod rozvinuté standarty jakýchkoliv barev; těm, kteří se zachovávají odstup" (Zacheus, str.9).
V církevní práci se za posledních 15 let leccos změnilo; opatrněji vyjádřeno: mělo by se změnit. Nekřesťanská společnost bude sotva vnímat positivně velké církevní akce a parády, bombastické evangelizace.
I s vyplňováním církevních statistik o tom, co jsem za rok vykonali anebo neudělali, budou určité potíže. Na statistických formulářích míváme v ČCE takovou zvídavou kolonku, s níž jsem si nevěděl nikdy rady. Jde o dotaz, kolik farář vykonal za rok tzv.pastoračních návštěv. Nevím totiž, kdy je návštěva ještě jaksi normální, a odkdy je pastorační. Nehledě na to, že každý vnímá a hodnotí setkání a rozhovor jinak.
Bezesporu nejvíce rozhovor;, jdoucích hlouběji, mívám s nekřesťany, s onou "šedou zónou" či s křesťany jiných vyznání nebo jiných farností než té své. A tak snažně doufám, že církevníústředí časem a v osvícení ducha vymyslí i další kolonky pro upřesnění a zmapování farářské činnosti. Obávám se nicméně, že pastorace ve vinotéce bude chybět i nadále.
Jako křesťané jsme a budeme v rámci společnosti menšinou. To ovšem neznamená, že nemůžeme být užiteční a velmi potřební. Zejména, když o své křesťanskosti a jinakosti ukotvení nebudeme moc mluvit, ale budeme ji žít.
Před týdenm v pondělí jsem navštívil jistou babičku. Měla zrovna čtyřiaosmdesáté narozeniny. V zimě se z domu sotva dostane. Do kostela nedojde. Samotou však netrpí. Chodí za ní sousedé. Zejména, když jim není dobře. Jedna invalidní důchodkyně, vyloženě psychiatrický případ, ji prosívá: Je mi moc špatně, dovolte mi si s vámi hodinku popovídat. A nemocná a věkem obtížená babička koná tuto službu se samozřejmostí. Zřejmě pochopila z křesťanského poselství hodně, to hlavní. Ani ve snu by jí totiž nepřišlo na mysl, že koná nějakou službu, něco nesmírně potřebného a život zachraňujícího. A těmito šlépějemi máme jít - ať se hlásíme k tomu či onomu vyznání. Aspoň se tak domnívám.