| Datum: | 12.12.2011 |
| Autor: | Jiří Doležal |
| Název: | Křesťanství - Bible - morálka |
| Podtitul: | Co s Desaterem? |
| Typ textu: | poznámky z přednášky pořídil Jan Franc |
Sekularizovaná společnost cítí potřebu existence morálních norem, zásad, které jsou pro klidný chod společnosti potřebné. I lidé, kteří odmítají náboženství v samém základu jsou toho názoru, že základní morální principy jsou něčím nepostradatelným a mají za to, že církve jsou právě v této oblasti potřebné, aby morální normy šířily a vyučovaly. Desatero je chápáno jako základ morálních hodnot a všeobecně je přijímáno jako systém vhodný pro výuku etiky, morálky.
Církve však nemohou Desatero vytrhnout z kontextu biblického textu, ke kterému náleží a bez kterého se jejich výpověď stává nesrozumitelnou. Samostatná citace textu Desatera obvykle vynechává úvodní oznámení - jakousi preambuli, která však obsahuje to nejzávažnější a nejdůležitější pro pochopení smyslu celého textu. Je to oznámení Hospodinovy angažované lásky, připomenutí toho, co Hospodin pro svůj lid (a dnes tedy přeneseno pro nás) vykonal. Vyvedl Izraele z otroctví v Egyptě, zachránil jej pro svobodný život v prostředí jeho starostlivé lásky. A Izrael v této nové situaci naslouchá Hospodinu a řídí se jeho vůlí, protože ono vysvobození prožil a umí ocenit novou situaci.
Tedy Bůh neklade nejprve nějaké požadavky nebo přikázání. To pořadí je důležité. Dříve, než Bůh od nás něco očekává, něco pro nás dělá - vysvobozuje nás z moci sil, které nám berou svobodu, zotročují nás. Boží čin má prioritu. Pak teprve přichází to, co Bůh od nás očekává.
Toto je obsah evangelia, je to základní řeč Nového Zákona, kde je zdůrazněno, že Bůh nás tak miluje, že svého Syna poslal, aby nás zachránil. Prioritou je Boží jednání vůči nám, hříšníkům a to z lásky k nám. Láska k nám hříšným, ne k lidem na morální úrovni. A z tohoto Božího činu vyplývá naše reakce, naše odpověď. Tou je pak touha Bohu se podobat a projevit lásku k němu a k jiným. Taková situace nám dává jistotu pro Den soudu. Člověk, který zakouší to, že je Bohem milován a chce tento Boží čin nějak v sobě reflektovat, nemá o sebe strach, protože se přestane zabývat sám sebou. Naproti tomu, lidé, kteří si Boží čin lásky nepřipouští, nežijí v této skutečnosti, jsou zasaženi strachem o sebe a svoji budoucnost, upadají do egoismu a stávají se zakřivenými do sebe.
Lidé, kteří Boží lásku nepoznávají, nemají motiv pro reakci na ni a nemohou ani reagovat na příkazy, zákazy a mravní normy. Vyučování morálky, etiky a mravních hodnot v tomto smyslu není možné. Posláním církví tedy nemůže být "vyučování morálky".
Diskuse o tom, zda je "NĚCO" nad námi je málo plodná. Smysluplným je pouze hlásání radostné zvěsti o tom, jak Bůh nás miluje a jak nás ze své veliké lásky zachraňuje.
Vánoční evangelium se týká panenského početí a zrození Syna, který je nazýván Immanuel = Bůh s námi - mezi námi. To je priorita Božího činu. Panenské zrození znamená, Boží čin bez spoluúčasti muže (člověka). Tedy něco, co Bůh pro nás udělal bez naší zásluhy nebo přičinění. Bůh je s námi, pro nás, nikdy proti nám. To je význam té druhé části. Bůh na svém Synu zjevil definitivně a jednoznačně, že je s námi. Na tom nikdo nemůže nic změnit. Ani naše hříchy a nevěrnost, ani ateismus...
Platí přikázání, které Ježíš dal svým učedníkům, abychom šli a hlásali evangelium a získávali lidi za jeho učedníky. Ti se pak učí přikázání a morální zásady. Jedním z nich je nové přikázání - přikázání lásky. To je ale čin! Ne jen nějaké emotivní blouznění, ale jednání ve prospěch druhých.
Dnes nám v šíření evangelia nebrání vnější okolnosti. A přesto křesťanů nepřibývá. Způsobili jsme to my sami, zdá se, že jsme v koncích. Ale Ježíš v koncích není. Jestliže se ho ve svém životě držíme a zakoušíme jeho lásku k nám, pak naše skutky budou mluvit za sebe. Můžeme nabídnout společnosti kolem nás způsob života, který bude k našemu okolí promlouvat. To je naše evangelium.